judic

28 Cdo 3527/2006

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. A. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001 (žalobce J. A. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. Š., a 2. H. Š., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 4. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 9. 3. 2005, čj. 37 C 41/2001-52. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. L. je vlastníkem domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště B. – m. Byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k. – pracoviště B. – m. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 13.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta určovací žaloba žalobce a naopak bylo dalším výrokem určeno, že žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. u Katastrálního úřadu pro J. k. – pracoviště B. – m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (jakož i řízení předcházející jeho vydání), znovu provedl dokazování dopisem žalovaného M. Š. (založeným na č.l. 23 a 24 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001), jakož i lékařskou zprávou lékařsky MUDr. V. S. z 9. 9. 2002 (o zdravotním stavu žalovaného M. Š. po stránce psychické) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů a domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948; k nápravě křivd tohoto druhu tu může docházet jen ve věcném a časovém rámci předpisů (restitučních nebo rehabilitačních), které byly za tímto účelem přijaty. Žalobce tu tedy měl jen možnost domáhat se nároku na vydání nemovitostí, uváděných v jeho žalobě. Šlo totiž o nemovitosti, které patřily žalobcově matce F. L., jež zemřela 21. 9. 1959, a dědictví po ní bylo v řízení od dědictví (vedeném u bývalého Státního notářství v B. pod sp. zn. 3 D 3732/59) odevzdáno čs. státu, když žalobce byl v té době (od roku 1948) v cizině, aniž mu byla doručena rozhodnutí vydaná v tomto řízení o dědictví (a k nápravě došlo až v roce 1995, kdy v pokračujícím dědickém řízení bylo nabytí dědictví po matce žalobci potvrzeno).

Odvolací soud se dále zabýval tím, zda na straně žalobce byl dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, protože „jestliže někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci (včetně věcí nemovitých), nemůže uplatňoval své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění“. Odvolací soud dále dovozoval, že určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více jak 50 let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšně využité a je tedy zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů“. Pokud ovšem šlo o duplicitní zápis v katastru nemovitostí, „nelze než konstatovat, že tu naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany žalobce lze dovodit“.
Pokud odvolatel ve svém odvolání poukazoval v odvolacím řízení na to, že kupní cena, za kterou žalovaní v roce 1964 nemovitosti koupili, byla nepřiměřeně nízká a byla sjednána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, byla by tato skutečnost, podle názoru odvolacího soudu, relevantní tehdy, pokud by žalobce uplatňoval svůj nárok ve stanovené lhůtě a způsobem vyplývajícím ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, což se v daném případě nestalo

28 Cdo 3526/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky J. U., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2005, sp. zn. 38 Co 101/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 137/92 (žalobců:
a/ MUDr. V. P., b/ MUDr. P. Š., c/ P. T., d/ Ing. M. H., e/ Ing. J. Š., f/ Ing. V. P., a g/ Ing. D. P., zastoupených advokátem, proti žalované J. U., zastoupené v řízení před soudy obou stupňů advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 27. 7. 2004, čj. 29 C 137/92-159. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované uzavřít se žalobci dohodu
o vydání domu čp. 518, pozemku parc. č. 132 (o výměře 276 m2) a pozemku parc. č. 133 (o výměře 123 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 756 pro katastrální území S. (obec B. II) u Katastrálního úřadu B. – město, a to žalobci MUDr. V. P. (z ideálních 10 čtrnáctin), žalobkyni MUDr. P. Š. (z ideální jedné čtrnáctiny), žalobkyni P. T. (z ideální jedné čtrnáctiny) a žalobci Ing. D. P. (z jedné ideální čtrnáctiny). Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně M. H. a žalobkyně Ing. J. Š. nenabývají ničeho. Žalované J. U. bylo uloženo zaplatit žalobcům 15.930,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 11. 2005, sp. zn. 38 Co 101/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn především výrok rozsudku soudu prvního stupně (týkající se „prohlášení žalované J. U., že podle dohody
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je výlučnou vlastnicí domu čp. 518, pozemku parc. č. 132 a pozemku parc. č. 133 v katastrálním území S.“), a to tak, že v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta vůči žalobcům MUDr. V. P., MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu žalobkyň Ing. M. H. a Ing. J. Š., a to tak, že žaloba těchto žalobkyň byla v celém rozsahu zamítnuta. Následujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované J. U. uzavřít se žalobci MUDr. V. P., MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P. dohodu o vydání ideálních dílů nemovitostí uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo ještě rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že dovolání žalované je pouze zčásti důvodné.

Odvolací soud byl toho názoru, že v této restituční právní věci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. žalobci MUDr. V. P., jako fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu podle ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., žalobci MUDr. P. Š., P. T., Ing. V. P. a Ing. D. P., jako děti zemřelé oprávněné osoby. Původními vlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byli MUDr. V. P. a MUDr. J. P., kteří je získali kupní smlouvou dne 7. 3. 1969. Oba tito jmenovaní učinili dne 8. 8. 1974 před bývalým Obvodním národním výborem Brno II prohlášení o neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze 7. 3. 1969, ale podle názoru odvolacího soudu toto prohlášení samo nemohlo podle tehdy platné právní úpravy vyvolat žádné právní účinky. Pokud stát s uvedenými nemovitosti disponoval podle protokolárního prohlášení MUDr. V. P. a MUDr. J. P. z 8. 8. 1974, potom měl odvolací soud za to, že „jde o převzetí věci státem bez právního důvodu, takže jsou tu splněny podmínky uvedené v § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.

Pokud jde o žalovanou J. U., byl odvolací soud toho názoru, že je v tomto sporu pasívně legitimovanou, protože nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nabyla se svým manželem M. U. od státu smlouvou z 21. 6. 1976, která byla registrována bývalým Státním notářstvím B. – město pod sp. zn. 2 R 423/76. Při převodu těchto nemovitostí na manžele U. nebylo, podle názoru odvolacího soudu, postupováno podle článku 2 směrnice č. 10/1964 Věstníku Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům (uveřejněné v sešitu 5/1964 Věstníku Ministerstva financí) a nemovitosti nebyly nabídnuty ke koupi jejich dosavadním uživatelům. Nebylo také vyhověno žádostem o koupi nemovitostí (MUDr. V. P., MUDr. J. P., P. P., M. T. a V. P.); tento postup byl odůvodněn jen tím, že manželé MUDr. V. P. a MUDr. J. P. sami nebydleli v domě čp. 518 v katastrálním území S., nýbrž bydleli tam jen jejich blízcí příbuzní; nebyla vzata v úvahu ani skutečnost, že původní majitelka domu M. Š., které bylo 81 roků, má na základě smlouvy ze 7. 3. 1969 v domě doživotní právo bydlení. Dovozoval proto odvolací soud, že tu byla porušena již uvedená směrnice č. 10/1964 Ministerstva financí a že tedy manželé U. tu získali nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v rozporu s právními předpisy, takže žalovanou J. U. je třeba považovat za osobu povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud šlo o pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 v Katastrálním území S., vycházel odvolací soud ze zjištění, že tyto pozemky byly rozhodnutím bývalého Obvodního národního výboru B. 2 z 15. 6. 1976 přiděleny do společného užívání manželům M. a J. U. a dne 21. 7. 1976 byla ohledně těchto pozemků uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků. Odvolací soud tu vycházel z právního názoru, že vydání těchto pozemků nebrání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., protože tyto pozemky má nyní v držení osoba, která právo osobního užívání k nim získala v souvislosti a nabytím vlastnického práva ke stavbě na uvedených pozemcích za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud pokládal také za doloženo, že v daném případě původní žalobci MUDr. V. P. a MUDr. J. P. učinili včas výzvu k vydání věcí dne 23. 9. 1991 a když na tuto výzvu nebylo reagováno, byla v zákonem stanovené lhůtě z jejich strany podána žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitostí.

Pokud šlo o žalobce MUDr. P. Š., P. T., V. P. a Ing. D. P., odvolací soud vycházel z toho, že jsou dědici po zemřelé původní žalobkyni MUDr. J. P. (po níž dědictví bylo projednáno u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 D 218/2000), zatím co žalobkyně Ing. M. H. a žalobkyně Ing. J. Š., jako dcery zůstavitelky MUDr. J. P., nenabyly z dědictví po ní ničeho, neboť se svých dědických nároků vzdaly ve prospěch svého otce MUDr. V. P.

Z uvedených důvodů odvolací soud přistoupil jednak k částečně změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu ve věci samé a jednak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn i tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo rozhodnuto, že „žalovaná prohlašuje, že podle dohody
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí v katastrálním území S.“, jak byly tyto nemovitosti uvedeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I.

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 16. 1. 2006, a dovolání ze strany dovolatelky bylo podáno dne 16. 3. 2006 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovoláním dovolatelky byl napaden jen výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený III.), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil (v rozsahu odpovídajícím rozsahu dovolání dovolatelky) rozsudek odvolacího soudu z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně po zrušení také rozsudku Městského soudu v Brně z 27. 7. 2004, čj. 29 C 13/92-159. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že tu došlo k vadě řízení spočívající v tom, že „odvolací soud přezkoumával prostup rozhodnutí, které sám charakterizoval jako nepřezkoumatelné“.

Dovolatelka především vytýkala, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily projednávanou právní věc v rozporu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Toto ustanovení se vztahuje, podle názoru dovolatelky, na veškeré pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo osobního užívání, třebaže jsou tyto pozemky v důsledku transformace osobního užívání v právo vlastnické (viz § 872 občanského zákoníku), i v daném případě ve vlastnictví žalované.

Dovolatelka také uváděla, že v tomto případě „nadále popírá svou pasívní věcnou legitimaci v tomto sporu. Při převodu nemovitostí ze státu na manžele U. nedošlo k porušení směrnice Ministerstva financí o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům (č. 10/1964 uveřejněné ve věstníku Ministerstva financí 5/1964). Dům čp. 518 v katastrálním území S. byl totiž skutečně přednostně nabídnut ke koupi uživatelce M. Š., jak o tom svědčí vyjádření Obvodního národního výboru Brno II, ze 7. 3. 1997, které je založeno v soudním spise.

Dovolatelka dále uváděla, že v daném případě nebylo správně aplikováno ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., protože dům po původních vlastnicích S. a Z. Š. byl převeden na právní předchůdce žalobců až po jejich opuštění republiky. Proto má dovolatelka za to, že tu trest propadnutí majetku se netýkal domu čp. 518 a pozemků parc. č. 132 a parc. č. 133 v katastrálním území S.; „neexistuje tu žádné soudní rozhodnutí, kterým by byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, který před odchodem do ciziny byl převeden na jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky; takové řízení tu sice bylo vyvoláno, avšak skončilo zpětvzetím žaloby a zastavením řízení.“ Dovolatelka měla za to, že tu nešlo ani o převzetí věcí státem bez právního důvodu; právním důvodem k převzetí věcí státem bylo protokolované prohlášení právních předchůdců žalobců
z 8. 8. 1974, kterým se z vlastní vůle a bez nátlaku vzdali vlastnictví k domu ve prospěch státu.

Dovolatelka byla i toho názoru, že v daném případě zaplatila za koupi domové nemovitosti 103.915,- Kč a za zřízení práva osobního užívání pozemků 4.325,- Kč
a v době koupě domu poskytla osobám, které v domě bydlely byt v Brně. Po získání nemovitostí od státu byl dům zhodnocen o dalších 200.000,- Kč. Žalovaná je nyní starobní důchodkyní a nemá jinou možnost bydlení než v nemovitosti o kterou žalobci usilují, a nemá ani finanční prostředky na koupi jiného bytu.

Dovolatelka zastává i názor, že rozhodl-li soud v tomto případě o částečném vyhovění žalobě a o částečném zamítnutí žaloby, potom bylo rozhodnuto soudem
o něčem jiném, než požadovali žalobci. Soud v daném případě nesprávně postupoval
i při posouzení vzájemného návrhu žalované z 2. 11. 1998 (upřesněného ještě podáním z 28. 6. 2004), když totiž nerozhodl o tomto vzájemném návrhu současně s meritorním rozhodnutím o věci samé a nesprávně přikročil k vyloučení tohoto vzájemného návrhu k samostatnému projednání, přičemž k žádnému projednání tohoto vzájemného návrhu
a k rozhodnutí o něm nedošlo.

Ve vyjádření žalobců k dovolání žalované bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobců rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním žalované, není rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z judikatury Nejvyššího soudu i z nálezů
a stanovisek Ústavního soudu ČR a soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích z 27. 7. 2004, (čj. 29 C 137/92-159 Městského soudu v Brně) a z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) dostatečně rozvedly a doložily důvody, pro které je tu ukládána povinnost vydat dům i oba pozemky (jak již o této povinnosti bylo rozhodnuto dřívějšími rozhodnutími Městského soudu v Brně ze 17. 5. 1994, sp. zn.
29 C 137/92, z 11. 11. 1998, sp. zn. 29 C 137/92 a z 10. 11. 2000, sp. zn. 29 C 137/92, i rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 5. 1996, sp. zn. 21 Co 447/94).

Přípustnost dovolání dovolatelky proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) v daném případě bylo třeba posoudit (pokud šlo o potvrzující výrok ve věci samé, který byl napaden dovoláním dovolatelky) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 29 C 137/92 Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Bylo třeba mít na zřeteli i to, že v této právní věci (sp. zn. 29 C 137/92 Městského soudu v Brně) rozhodoval již v dovolacím řízení Nejvyšší soud, a to rozsudkem z 22. 7. 1997, 2 Cdon 1229/96.

V tomto rozsudku se dovolací soud zabýval především tím, zda a v jakém rozsahu odvolací soud ve svém předchozím rozsudku z 9. 5. 1994 (sp. zn. 21 Co 447/94 Krajského soudu v Brně) změnil a v jakém rozsahu potvrzoval rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, vydaný dne 17. 5. 1994 (čj. 29 C 137/92-25 Městského soudu v Brně); dovolací soud tu byl toho názoru, že v daném případě „shodně soudy obou stupňů posoudily základní právní otázky tohoto sporu, tedy to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná J. U. je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že se na projednávanou právní věc vztahuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb. a že žalobci řádně a včas vyzvali povinnou osobu k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“. Byl proto dovolací soud toho názoru, že „v tomto směru neměl tedy rozsudek odvolacího soudu povahu rozsudku měnícího výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to ani z hlediska zjištění skutkového stavu, pokládaného odvolacím soudem za správné zjištění skutkového stavu, ani z hlediska jeho právního posouzení“.

V uvedeném rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 (28 Cdon 1229/96 Nejvyššího soudu) bylo dále uvedeno, že jen v dílčím rozsahu (zda správně či nesprávně „byly zahrnuty do žalobního návrhu pozemky“) tu „došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a v tomto rozsahu bylo možné, aby se dovolací soud zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci“.

V uvedeném rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 byl také zaujat právní závěr, že je soudu v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. „dána možnost posoudit, zda ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku je v navrženém znění dohody případně taková její část, kterou lze oddělit od jejího obsahu jako celku, a je-li tu možnost tohoto oddělení, pak tedy dále
i posoudit, zda případně některá oddělitelná část dohody je či není platná,
a s přihlédnutím k tomu pak rozhodnout, zda se žalovanému účastníku řízení ukládá uzavřít dohodu jen bez této oddělitelné části obsahu dohody, anebo v případě neoddělitelnosti části dohody, uvážit, zda tu vůbec je možné uložit povinnost k uzavření dohody“.

Rovněž bylo v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 7. 1997 vytknuto odvolacímu soudu, že bez náležitého objasnění se spokojil jen závěrem, že „lze pochybovat o tom, zda vůbec byla platně uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku; v souvislost s tím bylo pro další průběh řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu uloženo „bezpečné zjištění okolnosti, zda žalovaná J. U. získala platně pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 ve S. do osobního užívání a zda tu tedy došlo v její prospěch pak i ke změně tohoto práva na právo vlastnické podle ustanovení § 872 občanského zákoníku“.

V rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997 bylo posléze poukazováno na možnost účastníků řízení – žalobců reagovat případně na skutečnosti v řízení nově zjištěné buď setrváním na navrženém znění dohody anebo uplatnit změnu žalobního návrhu.

Závěry obsaženými v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 7. 1997
(2 Cdon 1229/96 Nejvyššího soudu) byly soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vázány ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. Také dovolací soud v tomto dalším dovolacím řízení vycházel ze závěrů z dřívějšího rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 1997. Jestliže v tomto předchozím rozsudku dovolacího soudu bylo už konstatováno, že „shodně soudy obou stupňů posoudily základní právní otázky sporu, tedy to, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že žalovaná J. U. je povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, že na projednávanou právní věc se vztahuje ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobci řádně a včas vyzvali povinnou osobu k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“, potom k jinému posouzení týchž okolností mohla vést jen odlišná skutková zjištění, jež by vyšla najevo v dalším průběhu řízení. Taková skutečnost však nevyplývá z obsahu soudního spisu a nové doložení údaje o shora uváděných okolnostech nebyly tvrzeny a dokládány ani v dovolání dovolatelky. Nebyl tu tedy na místě závěr, že by se odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně) zabýval řešením právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu a že by aplikace a výklad ustanovení § 3 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (jenž se v dalším průběhu řízení neopíral již o nějaká nová zjištění) byly odvolacím soudem uskutečněny v rozporu s těmito hmotně právními ustanoveními.

Pokud pak šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odvolacím soudem v daném případě, došlo v dalším průběhu řízení k doložení skutečnosti (ze spisu Magistrátu města B. sp. zn. Rp 1024/73), že pozemky parc. č. 132 a parc. č. 133 v katastrálním území S. byly přiděleny do společného osobního užívání manželům U. rozhodnutím Obvodního národního výboru B. II.
a dne 21. 7. 1976 byla mezi manžely U. a Obvodním národním výborem B. II uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání k těmto pozemkům.

K výkladu ustanovení § 8 odst. 4 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo v nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 31. 3. 1999, P1.ÚS 15/98 (uveřejněném pod č. 48 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) uvedeno: „Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch osob, které k věci nabyly právo osobního užívání. Pozemek k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, a to za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Za protiprávní zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy je vždy třeba považovat takové případy, kdy k získání práva osobního užívání pozemku došlo v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojícím a vlastnické právo ke stavbě vzniklo za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nelze chápat jako „absolutní“ překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze jako překážku obecnou, která však v konkrétním případě nemůže bránit vydání věci při splnění podmínek § 4 odst. 2 tohoto zákona“.

I v této právní věci je na místě vycházet z uvedených právní závěrů Ústavního soudu ČR, vyhlášených ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Dovolací soud tu zároveň musí konstatovat, že z nich vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2005 (sp. zn. 38 Co 101/2005 Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatelky. Nebylo tedy možné přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s těmito hmotněprávními ustanoveními a tedy v rozporu s hmotným právem (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Za těchto uvedených okolností musel dovolací soud konstatovat, že v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, nebyla řešena (jak již bylo uvedeno) právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ale ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě některá právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Nebyly tedy u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 244 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci, ale i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě jen to, co bylo žalobci uplatněno a vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. srpna 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu

28 Cdo 352/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání 1. J. D., a 2. D. D., zastoupených advokátem, a 3. Bytového podniku Města H. K. (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 111/92 (žalobců: A. Z. S., a B. O. V., zastoupených advokátkou, proti žalovaným J. D. a D. D. i Bytového podniku Města H. K., o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 26.3.1992 (v řízení dále upravovanou), se žalobkyně domáhaly, aby soud svým rozsudkem určil, že je neplatná dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 22.12.1990 (registrovaná bývalým Státním notářstvím v H. K. pod sp.zn. R IV 3007/90) mezi žalovanými manžely D. a Bytovým podnikem H. K., týkající se bytu v domě čp. 809 v H. K. a pozemku parc. č. 934. Podle názoru žalobkyň byly tyto nemovitosti získány touto dohodou přesto, že nabyvatelům bylo známo, že k nim bude uplatněn restituční nárok, a uvedené nemovitosti byly přitom získány za nápadně výhodných podmínek. Žalobkyně se současně domáhaly vydání těchto nemovitostí, a to v podílech na ně připadajících.
Žalovaný bytový podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žaloba žalobkyň není důvodná a že tento podnik nemůže vydat podíly na nemovitostech, které již nedrží.
Žalovaní J. D. a D. D. navrhli rovněž zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti nabyli v dobré víře, když informaci o možnosti koupě bytu a společných části domu získali z nabídky uveřejněné v tisku, na základě níž pak podali žádost o jejich odkoupení.
Soud prvního stupně konstatoval v řízení obsah spisů bývalého Státního notářství v H. K., sp.zn. RE 753/91 a R IV 3007/90, vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení, vyslechl svědka J. V. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 15.6.1994, čj. 12 C 111/92-54, bylo rozhodnuto, že je neplatná kupní smlouva z 22.12.1990, uzavřená mezi žalovaným Bytovým podnikem Města H. K., jako prodávajícím, a žalovanými manžely J. D. a D. D., jako kupujícími, registrovaná bývalým Státním notářstvím v H. K. dne 2.1.1991 pod sp.zn. R IV 3009/90. Žalovanému Bytovému podniku Města H. K. bylo uloženo vydat „dosud nevydané části domu (ideální podíly) čp. 809 ve S. ulici v H. K. na stavební parcele č. kat. 934 v H. K., a to žalobkyni Z. S. části 601/10 000 v poměru k celku a žalobkyni O. V. taktéž ideální podíl 601/10 000 v poměru k celku, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku“. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 3.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové soudní poplatek 500,- Kč.
O odvolání žalovaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 15.1.1996, sp.zn. 15 Co 788/94. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výroku o neplatnosti kupní smlouvy z 22.12.1990. Ve výroku o vydání nemovitostí byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyň byla v této části zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek 500,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se připouští dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 19.2.1997, III Odon 33/96, bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 15.1.1996, sp.zn. 15 Co 788/94. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13.1.1999, II. ÚS 105/97, byly zrušeny uvedený rozsudek Nejvyššího soudu z 19.2.1997, III Odon 33/96, „ve spojení s výrokem označeným II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.1.1999, sp.zn. 15 Co 788/94“.
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo poukázáno na to, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 19.2.1997 označil žalobní návrh žalobkyň (sepsaný bez kvalifikované právní pomoci), podaný u Okresního soudu v Hradci Králové dne 26.3.1992, za zmatečný, protiřečící si a nejasný. Nebyly však z toho vyvozeny odpovídající závěry. Žalobkyním se mělo v řízení před soudy obou stupňů dostat poučení ve smyslu ustanovení § 5 a § 43 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu i k ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. „Neznalost a pochybení žalobkyň by tedy nemělo být zneužito proti smyslu a účelu restitucí“. „Pokud procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení, je nutno dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit“.
V dalším průběhu řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99, rozhodl, že se rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 15.6.1999, čj. 11 C 111/92-56, potvrzuje v odvoláním napadeném výroku o vydání věcí v tomto znění: „Žalovaný Bytový podnik Města H. K. je povinen vydat žalobkyním ideální podíly na domu čp. 809 ve S. ulici v H. K., a to žalobkyni Z. S. 601/10 000 a žalobkyni O. V. rovněž 601/10 000“. Žalovaným bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně žalobkyním náklady řízení částkou 10.500,- Kč, a to ve lhůtě 3 dnů. Výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění uvedeného rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.
Žalobkyně pokládal odvolací soud za oprávněné osoby v e smyslu ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., když v jejich žalobě uvedené nemovitosti patřily jejich otci F. N., který je v tísni (§ 6 odst. 1 písm. d/ citovaného zákona) dne 27.7.1961 daroval státu. Odvolací soud také posoudil žalobu žalobkyň jako včas podanou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když přitom vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ČR v nálezu z 13.1.1999, II. ÚS 105/97, vydaném v tomto případě.
Odvolací soud dospěl také k závěru, že žalovaný bytový podnik je v daném případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu došlo mezi žalovaným bytovým podnikem a žalovanými manžely Drahorádovými ke smlouvě z 22.12.1990, která je neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Žalovaný bytový podnik přistoupil k prodeji části nemovitostí, třebaže tu nebyla dána výjimka z tzv. blokace prodeje podle ustanovení § 1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.; šlo tu o znemožnění vydání věcí pro nepoctivost v postupu povinné osoby. Žalovaný bytový podnik je a byl zapsán v katastru nemovitostí; byl a je tedy držitelem v žalobě žalobkyň uvedených nemovitostí ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb. a je proto povinnou osobou k vydání požadovaných částí nemovitostí. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobě žalobkyň vůči žalovanému bytovému podniku vyhověl; byl tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Návrhu na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno s odůvodněním, že „otázka, zda je žalovaný podnik povinnou osobou, již byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ČR“ a soudem uložená povinnost žalovanému bytovému podniku se netýká žalovaných J. D. a D. D.
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze 7.12.1999, čj. 11 C 111/92-154, bylo pak ještě uloženo žalovaným zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Hradci Králové 500,- Kč na úhradu soudního poplatku ze žaloby v této právní věci; žalovaným bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet téhož soudu 1.500,- Kč jako úhradu soudního poplatku z odvolání do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 11.8.2000, sp.zn. 25 Co 74/2000, bylo citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku týkajícím se úhrady soudního poplatku ze žaloby. Ohledně výroku téhož usnesení o úhradě soudního poplatku z odvolání bylo usnesení soudu prvního stupně zrušeno. Odvolací soud vyslovil, že se dovolání proti usnesení odvolacího soudu nepřipouští.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze 17.11.1999, sp.zn. 25 Co 77/99 (ve znění usnesení téhož soudu z 3.1.2000, sp.zn. 25 Co 77/99), byl doručen žalovaným dne 10.12.1999 a dovolání ze strany žalovaných J. D. a D. D. bylo podáno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 23.12.1999 a ze strany žalovaného bytového podniku dne 5.1.2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolávající se bytový podnik navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a eventálně též rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval tento dovolatel na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože odvolacím soudem nebylo připuštěno dovolání a přitom jde, podle názoru tohoto dovolatele, o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Dovolávající se bytový podnik byl také toho názoru, že jeho dovolání je přípustné i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, neboť poslední změna žalobního návrhu žalobkyň byla učiněna už při jednání u soudu dne 17.11.1999 a tato změna žaloby nebyla žalovanému bytovému podniku dána na vědomí. Jako dovolací důvody uplatňoval tento dovolatel dovolací důvody uváděné v ustanoveních § 241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ i d/ občanského soudního řádu.
Také dovolatelé J. D. a D. D. navrhovali zrušení rozsudku odvolacího soudu, eventuálně i rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení § 239 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňovali tito dovolatelé důvody uváděné v ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/, c/ a d/ občanského soudního řádu.
Všichni uvádění dovolatelé zdůrazňovali především pochybení v rozhodnutích soudů obou stupňů, spočívající v tom, že občanské soudní řízení v této právní věci, vedené proti třem žalovaným, bylo ukončeno rozsudkem pouze ve vztahu k třetímu žalovanému; proti žalovaným manželům D. nebylo v tomto řízení věcně rozhodnuto, ačkoli jsou uváděni v celém řízení jako žalovaní; tím, že nebylo o nároku proti ním rozhodnuto, nemohou se bránit proti nevydanému rozsudku a bylo jim tak odňata možnost dále před soudem jednat.
Dovolatelé poukazovali dále na to, že žalobkyně při jednání dne 17. 11.1999 požádaly do protokolu o vynesení rozsudku o uzavření dohody o vydání věcí. Šlo o změnu žalobního návrhu, neboť poslední procesní úprava žalobního návrhu zněla před tím na povinnost věc vydat. Odvolací soud však o připuštění změny žalobního návrhu ze 17.11.1999 nerozhodl a bez ohledu na tuto změnu vydal rozsudek, v němž uložil povinnost vydat věc a nikoli povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí.
Dovolávající se bytový podnik kladl ve svém dovolání důraz na to, že není v této právní věci pasívně legitimován, protože žalobkyněmi uváděné nemovitosti nedrží. Žalovaní J. D. a D. D. v dobré víře nabyli kupní smlouvou bytovou jednotku s podílem na domě, aniž by tušili, že povolení výjimky bývalým městským národním výborem a jeho souhlas s prodejem nejsou jedním totožným projevem vůle zakladatele žalovaného bytového podniku. Žalovaný bytový podnik vždy uznával a uznává další dva žalované jako majitele a držitele žalobkyněmi uváděných nemovitostí. Držitelem nemůže tu být ten, kdo věc neovládá, přijal za ni kupní cenu, nenakládá s ní jako s vlastní věcí a ani tak činit nechce. Nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že neplatnou smlouvou nemůže vzniknout držba.
Dovolatelé vyslovovali také svůj názor, že žalobkyněmi uváděné nemovitosti přešly ze zákona (tj. podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku státu do majetku obcí) z žalovaného Bytového podniku Města H. K. do majetku Města H. K. Žalovaný bytový podnik je samostatnou právnickou osobou – subjektem, který nelze s uvedeným městem zaměňovat. Podle názoru dovolatelů měly tedy žalobkyně rozšířit žalobu též proti Městu H. K.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (jako tomu bylo i v daném případě), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb).
Přípustnost dovolání bylo tu třeba posoudit především podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.2.1995, II. ÚS 42/94, uveřejněném pod č. 13 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr: „Právní úprava, obsažená v § 4 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jestliže se u takových smluv ukáže, že šlo o obcházení zákona, a to pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická osoba, jež se dopustila takového obcházení, za ně také ponese plnou odpovědnost v tom smyslu, že bude osobou povinnou“.
Ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o tom, že povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 1.4.1991) věc drží, je třeba v praxi soudů vykládat (v souladu se smyslem a účelem citovaného zákona) tak, že pozbude-li povinná osoba držbu (vlastnictví) věci, na niž si oprávněná osoba činí nárok, na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení právní legitimace se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. S tímto ustáleným a nepochybným výkladem není v rozporu právní závěr odvolacího soudu v daném případě, že totiž v případě kupní smlouvy z 22.12.1990 (která nabyla účinnosti dříve upravenou registrací smluv o převodu nemovitostí bývalým státním notářstvím dne 2.1.1991, tedy 3 měsíce před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.), kterou žalovaný bytový podnik přistoupil k prodeji části nemovitosti za absence výjimky z tzv. blokace prodeje nemovitostí podle ustanovení § 1 odst. 2 zákonného opatření č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státnímu podniku, je třeba držení věci posuzovat rovněž podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba o vydání věci tu pak směřovala (po jejím podání u soudu dne 26.3.1992) proti podniku, jenž je nyní Bytovým podnikem Města H. K.
Proto dovolací soud nedospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, má po právní stránce zásadní význam, a to v tom smyslu, že by tu šlo o rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou (srov. k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).
Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů bylo třeba se zabývat otázkou přípustnosti tohoto dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 a 115 /248-249/), že žaloba o vydání věci i žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci jsou plně adekvátními prostředky k uplatnění nároků oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. stejně jako podle zákona č. 403/1990 Sb. Z toho také vyplývá, že zamítnutí některé z těchto dvou žalob pro jejich souběžné uplatnění v občanském soudním řízení dochází v případě, byly-li uplatněny zároveň oba takové žalobní návrhy.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jde jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), byl-li tento postup nesprávný.
V tomto občanském soudním řízení, trvajícím od 26.3.1992, jež probíhalo před obecnými soudy – soudem prvního stupně, před odvolacím soudem i dovolacím soudem (přičemž tu došlo i k přezkoumání rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu Ústavním soudem ČR na podkladě ústavní stížnosti), nebylo možné z obsahu spisu v této právní věci (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 11192), ani z obsahu dovolání dovolatelů přesvědčivě dovodit, že by tu žalovaným byla odňata možnost jednat před soudem, jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění).
Neshledal tedy dovolací soud v daném případě přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu, ani podle ustanovení § 239 odst. 2 téhož právního předpisu (v již citovaném znění).
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyním v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. dubna 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu

28 Cdo 3508/2006

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. S. a.s., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalované České republiky – Ministerstva financí,, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 150/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. 20 Co 210/2006-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2005, č. j. 12 C 150/2003-79, v meritorním výroku tak, že zamítl návrh na určení vlastnického práva žalobce k domu č. p. 592 a pozemku parc. č. 2282 v k. ú. N. M., zapsaných na LV č. 1307, vedeno u Katastrálního úřadu P. Odvolací soud zavázal žalobce nahradit náklady řízení, jež vznikly žalovanému před soudy obou stupňů, ve výši 25.704,- Kč k rukám zástupce žalovaného; ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nebyla povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovena.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce ( města P.) – jako konfiskovaného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 105/1945 Sb. – došlo rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o přídělu ze dne 24. 12. 1949. V daném případě šlo o přechod práva na podkladě veřejnoprávního rozhodnutí, u něhož právní předpisy knihovní zápis jako podmínku nabytí vlastnictví výslovně nevyžadovaly. Za den, kterým na obec přešlo vlastnické právo, odvolací soud považoval den rozhodný podle čl. II. tohoto rozhodnutí (pro přechod držby, užívání a správy nemovitostí), tedy den 31. 12. 1949. Jestliže k tomuto datu obec vlastnila předmětné nemovitosti, pak se ně vztahovalo ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a vlastnické právo k nim přešlo na žalobce podle tohoto zákona ke dni jeho účinnosti, tj. k 24. 5. 1991. Odvolací soud však dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí ze strany žalovaného, a proto žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaný sám držel nemovitosti na podkladě kupní smlouvy, uzavřené s Fondem národního majetku dne 14. 12. 1992, do dne podání žaloby 7. 10. 2002 v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Do vydržecí doby odvolací soud započetl též dobu oprávněné držby právních předchůdců žalovaného (Fondu národního majetku a Bytového podniku P. 1), tedy dobu od 24. 5. 1992 do předání nemovitostí žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v neoprávněnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Za chybnou považoval dovolatel myšlenkovou konstrukci, podle které sice na základě ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo dnem 24. 5. 1991 na dovolatele, ale zároveň mohl být jiný subjekt v dobré víře, že se tak nestalo, a to s poukazem na to, že výklad zákona se ustálil až později. Výklad zákona není podle dovolatele nějakou právní skutečností, od níž by bylo možno odvozovat jinou právní skutečnost – v tomto případě existenci dobré víry držitele, že mu věc patří. Pokud judikatura označí určitý výklad za správný, pak byl tento výklad správný již od počátku účinnosti zákona a nelze tvrdit, že v době před vydáním judikátu byl oprávněným držitelem věci někdo, kdo se držel výkladu nesprávného. Dovolatel zpochybňoval oprávněnost držby předmětných nemovitostí žalovaným a jeho právními předchůdci ve smyslu § 134 o. z. a navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve výroku II. a III. napadený rozsudek odvolacího soudu, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení o dovolání.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že pro oprávněnou držbu není nutno být vlastníkem věci v souladu s platným právem, nýbrž postačí přesvědčení o vlastnictví věci. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných v dosavadním průběhu řízení, byla podmínka dobré víry žalované i právních předchůdců v předmětném sporu splněna. Na dobrou víru lze podle žalované usuzovat též z postoje dovolatele, jenž se nezačal chovat jako vlastník předmětných nemovitostí v době po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný je navíc přesvědčen, že k původnímu přechodu vlastnického práva na obec byl nezbytný vklad do pozemkové knihy, k němuž došlo až 5. 1. 1950, a proto nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci odlišně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod je uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Při odpovědi na otázku relevance vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (cestou zápisu listiny o nabývacím jednání) jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba přisvědčit odvolacímu soudu. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že v případě přechodu (nikoli převodu) nemovitosti v důsledku úředního výroku, tj. rozhodnutí orgánu státní správy, a to zvláště na základě dekretů prezidenta republiky, přecházelo vlastnictví k nemovitostem již samotným úředním aktem (v něm uvedeným datem), bez zřetele na pozdější zaknihování (rozsudek ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. Odon 4/93, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1993). Stejnou cestou se vydal Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 20 ve svazku 2, přiznal poválečným úředním rozhodnutím konstitutivní účinek ve vztahu k nabytí vlastnictví (nedošlo-li k tomuto nabytí již ex lege).

Tento právní závěr však není určující pro rozhodnutí v posuzované věci.

Za interpretační východisko je nutno považovat ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož do vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti zákona stavby a pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřešly do vlastnictví obcí podle § 1 téhož zákona (tam šlo o věci, k nimž příslušelo právo hospodaření národním výborům).

Dikci zákona o prvotní podmínce vlastnictví obce „ke dni 31. 12. 1949“ je nutno doprovodit výkladem, a to v tom směru, že nemůže stačit samotná „formální“ skutečnost vlastnictví věci obcí k uvedenému datu. Dá se oprávněně požadovat, že obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických oprávnění (možnost disponovat s věcí, existence její držby a užívání). Opačný interpretační pohled by mohl, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, nežádoucí měrou upřednostnit formalistický přístup k věci.

Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaných nemovitostí obci stanovilo v článku II., že „držba, užívání a správa nemovitostí“ přecházejí na obec dnem 31. 12. 1949. Dne 1. 1. 1950 však nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který v § 30 odst. 2 zrušil dosavadní kmenové jmění obcí, v závěrečném derogačním ustanovení § 45 zrušil i prvorepublikové zákony o kmenovém jmění a finančním hospodaření obcí, a vyvolal tak zánik obecní samosprávy přechodem obecního majetku do vlastnictví státu (realizovaného poté jeho orgány). V nyní posuzované věci však takto popsaný právní stav navodil nepřijatelnou situaci, při níž by obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k nemovitostem v celém rozsahu a současně by tento den měl být posledním dnem existence jejího vlastnického práva – neboť dnem následujícím ex lege obecní jmění zaniklo, resp. jeho vlastníkem se stal stát.

Více než paradoxní důsledky souběhu přidělovacího aktu a zákona tu zpochybňují relevanci úředního rozhodnutí o odevzdání nemovitostí obci a vedou i k možnému závěru, že pro podstatnou vadu (nerealizovatelnost rozhodnutí pro zákonnou překážku) jde dokonce o tzv. nicotný správní akt (paakt) – k tomu srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 11/2000, jakož i rozbor nicotných správních aktů v učebnici Správní právo – obecná část, D. Hendrych a kol., 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 94 – 98. V každém případě plyne z popsaného právního stavu rozpor s žádoucí interpretací ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. (viz výše); intencím tohoto výkladu totiž právní situace, vzniklá na přelomu roku 1949 a 1950, vůbec neodpovídá (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 154/2004).

Nejvyšší soud navíc v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2411/2006 vyložil, že v případě zde existujícího „hraničního“ konfiskačního přídělu lze aplikovat až ustanovení § 2a, doplněné do zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb. Pak by ovšem mohlo k přechodu nemovitostí na obec dojít ex lege až dnem 1. 7. 2000 – v té době však již nebyla splněna podmínka vlastnictví státu, vlastníkem věcí již byl žalovaný.

Dovolací soud na okraj dodává, že zákon č. 172/1991 Sb. nepředpokládal přechod majetku ze státu na obce zcela „automaticky“. Presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. Výrazem tohoto přístupu je § 8 zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2322/2005). V daném případě však tento návrh ze strany dovolatele učiněn nebyl.

Dovolací soud považuje za nadbytečné se zabývat otázkou oprávněnosti držby ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, jak to učinil odvolací soud. Ten však každopádně postupoval v konečném důsledku správně, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

Nebylo tedy shledáno naplnění dovolacího důvodu označeného žalobcem. Dovolací soud také nezjistil, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Žalobci byla vzhledem k neúspěchu ve věci uložena povinnost zaplatit náklady dovolacího řízení žalovanému (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.). Tyto náklady protistraně vznikly (dovolací řízení zahájeno již po 1. 9. 2006) ve výši odměny za vyjádření k dovolání. Základní sazba tu činila 20.000,- Kč, a po krácení na polovinu představovala odměna zástupce částku 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. R. P. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrady výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % – srov. § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka 1.957,- Kč. Celkový součet nákladů řízení na straně žalovaného pak činil 12.257,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 35/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o povinnost uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 95/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 10. 2007, č. j. 26 Co 290/2007-119, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že se potvrzuje rozsudek Okresního soudu v Trutnově, kterým byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu ohledně pozemků parc. č. 46/1 a 49/1 v obci H. M. a katastrálním území H. A. za kupní cenu 664.470,- Kč. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 10.4.2007, č.j. 14 C 95/2005-95) změněn tak, že se žaloba zamítá stran kontraktační povinnosti vůči pozemku parc. č. 49/2 tamtéž. Žalovaný byl zavázán nahradit náklady řízení jak České republice tak i žalobci před oběma instancemi, a to ve výši 1.620,- Kč, resp. 16.360,- Kč a 9.270,- Kč.

Ve věci šlo o restituci a návazný zákonný postup vůči pozemkům parc.č. 46/1, 49/1 a 49/2, s nimiž souvisela stavba lyžařského vleku. Žalobce je vlastníkem lyžařského vleku a pozemky má v nájmu. Žalobce nebyl úspěšný s restitučním požadavkem na bezplatný převod pozemků, neboť jeho právo nebylo uspokojeno do dne 31.12.2005; v úvahu tu jinak přicházel postup podle § 11 zák.č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Žalobci byl však přiznán nárok, opřený o ustanovení § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů. Bylo shledáno, že žalobce je vlastníkem stavby (lyžařského vleku), která je podle znaleckého posudku Ing. Ř. nemovitostí a je funkčně spojena s pozemky parc.č. 46/1 a 49/1 (sloužícími k provozu vleku a k jízdě na lyžích). Ohledně zbylého pozemku parc. č .49/2 byla po změně prvostupňového rozsudku žaloba zamítnuta, neboť se zjistilo, že tento pozemek není ani „podkladem“ pro stavbu a provoz vleku ani není užíván jako sjezdová trasa.

Proti pro něj nepříznivému výroku I. rozsudku odvolací instance a návazným výrokům o nákladech řízení (rozhodování o nich se pouze akcesoricky odvíjí od výroku o meritu věci) podal žalovaný dovolání. Namítal v něm, že právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné; dovolání by mělo být přípustné s ohledem na zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolatel akceptoval, že jako právnická osoba spravující nemovitosti ve vlastnictví státu se nemůže odchýlit od podmínek, které jsou stanoveny zákonem. V tomto případě může podle § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb. převést Pozemkový fond ČR vlastníku stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek sousedící s tím, na němž je stavba umístěna – ovšem za předpokladu vzájemného funkčního spojení nemovitostí. Žalovaný dovolatel však stále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by konstrukce lyžařského vleku byla samostatnou stavbou a že tedy existuje funkční souvislost předmětných pozemků s takovou konstrukcí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Též navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání bylo podáno včas se zastoupením, které odpovídá zákonu (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Aby bylo možné meritorně prozkoumat dovolání podle uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), bylo nutné napřed posoudit, zda je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, o. s. ř. To proto, že odvolací soud potvrdil rozsudek nižší instance v relevantním rozsahu bez toho, že by předcházela kasace s rozdílným právním názorem odvolacího soudu.

Ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. konkretizuje zásadní právní význam napadeného rozsudku tak, že musí jít o právní otázku, která je dosud neřešená dovolacím soudem nebo která byla řešena jednotlivými senáty tohoto soudu či odvolacími soudy rozdílně nebo která byla vyřešena v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 5 odst. 6 zák. č. 95/1999 Sb. prodá na základě písemné žádosti (zde dovozena kontraktační povinnost) Pozemkový fond vlastníku či spoluvlastníku stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je stavba umístěna, a to v případě funkčního spojení pozemku a stavby s tím, že její vlastník je oprávněným uživatelem (tedy i nájemcem) pozemku. Převod pozemku není bezplatný; odvolací instance ostatně stanovila cenu pozemků převáděných podle výroku I.

Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolací instance, že podmínky pro soudem konstituovaný kontrakt, vyplývající ze zákona, byly v posuzované věci splněny. Ohledně těch pozemků (č. 46/1 a 49/1), které se ukázaly být funkčně spojeny s lyžařským vlekem, bylo provedeno úplné dokazování, které ostatně není Nejvyšší soud oprávněn co do výsledků zpochybnit (viz konstantní výklad k § 243a o. s. ř.). Pokud tedy odvolací instance dospěla k právnímu závěru, že lyžařský vlek je stavbou, a to na základě znaleckého posudku v návaznosti na šetření na místě samém, pak je tento právní závěr – s jasnou skutkovou oporou v provedeném důkazu – relevantní. Není sporu o tom, že lyžařský vlek, spojený se zemí pevným základem (§ 118 odst. 2 o. z.), může být samostatnou nemovitostí. Skutková zjištění o pevně zapuštěných betonových patkách vleku a o jednotlivých sloupech (podpěrách) o tom svědčí zcela zřejmě. Funkční souvislost zbývajících dvou pozemků, které přicházely v úvahu, je ve vztahu k lyžařskému vleku patrná. Vlek nemůže být provozován jak bez pozemku, na kterém lyžaři při provozu vleku jezdí, tak i bez sjezdové trasy, bez níž by ztratil provoz vleku smysl.

Odvolací soud tedy posoudil relevantní právní otázku podle hmotného práva správně. Tato právní otázka je spojena s posouzením v této věci jedinečného skutkového základu a nebylo důvodu, aby dovolací soud dovodil kontradikci se svými jinými rozhodnutími či s judikaturou odvolacích instancí. Dovolání žalovaného proto nebylo možné přiznat přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Protistrana sice byla vzhledem k odmítnutí dovolání úspěšná (srov. též § 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.), ale nevyjádřila se k dovolání, a tak jí nevznikly žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 35/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. o dovolání L. K., zastoupené advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2002, sp. zn. 19 Co 213/2002 (v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. J., 2) E. J., 3) A. M., 4) Zemědělsko-obchodnímu družstvu Z., všem zastoupeným advokátem, 5) O., a. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 306/97), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala současně zrušení kupních a darovacích smluv, jimiž byly mezi účastníky převáděny nemovitosti v k. ú. D. a Ch., a dále vyklizení převedených pozemků těmi účastníky, kteří jsou v současnosti jejich vlastníky podle zápisu v katastru nemovitostí. Tvrdila, že na počátku postupně jí napadnutých převodů byla kupní a darovací smlouva, uzavřená dne 24. 3. 1965 jí samotnou jako převodkyní a V. a A. J. jako nabyvateli (právními předchůdci prvních dvou žalovaných). Předmětem smlouvy byla zemědělská usedlost č. p. 6 ve D. (budova a zastavěná plocha prodány za 18.000,- Kč) a pozemky již v užívání socialistické zemědělské organizace, darované v důsledku Směrnic o postupu při registraci smluv státními notářstvími ze dne 19. 5. 1964, vydaných ministerstvy spravedlnosti a zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Smlouvu registrovalo Státní notářství v Ú. n. O. dne 8. 9. 1965 pod sp. zn. RI 369/65. Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena z donucení, pod tlakem vykonávaným na ni a její rodinu s cílem znemožnit jim užívání nemovitostí, což se zejména protiprávními akty tehdejšího Místního národního výboru ve D. zdařilo. Je-li smlouva z 24. 3. 1965 neplatná, pak žalobkyně nepozbyla vlastnictví k pozemkům (budova již neexistuje) a všechny další smlouvy, kterými byly pozemky převáděny (nabyvateli na první dva žalované a jimi poté na ostatní žalované), jsou neplatné. Současně žalobkyně navrhovala, aby všichni žalovaní byli povinni zmíněné pozemky vyklidit.

Žalovaní navrhovali zamítnutí žalob s tím, že žalobkyně nejednala při uzavírání smlouvy dne 24. 3. 1965 v tísni či pod tlakem bezprávné výhrůžky. V té době již bydlela mimo D. a měla zájem nemovitosti prodat.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 29. 9. 1998, č. j. 11 C 306/97-41, bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Soud prvního stupně dovodil, že nároky žalobkyně podléhaly režimu ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Podle tohoto ustanovení lze zrušit mj. smlouvu o darování pozemků uzavřenou v tísni. Žalobkyně však podala žalobu po zákonné prekluzivní lhůtě v délce šesti měsíců, i s ohledem na její prodloužení zákonem č. 30/1996 Sb. V důsledku toho nemohla být důvodná žaloba na zrušení smlouvy ze dne 24. 3. 1965 ani proti prvním dvěma žalovaným, u nichž se mohl nárok opírat o jejich postavení osob blízkých vůči nabyvatelům z darovací smlouvy. Tím spíše pak nebylo možno vyhovět ostatním žalobám na zrušení následujících smluv proti dalším žalovaným a též žalobám na vyklizení pozemků vůči všem žalovaným, neboť úspěšnost žalob závisela na závěru o neplatnosti výchozí kupní a darovací smlouvy, jenž byl pro prekluzi nároku vyloučen.

Po odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 2. 2000, č. j. 19 Co 642/98-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o zrušení všech smluv, když ve shodě s tímto soudem dospěl k závěru o prekluzi nároků žalobkyně. Ve výrocích o zamítnutí žalob na vyklizení pozemků však odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tvrzením žalobkyně je třeba se zabývat možností aplikace ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o ochraně vlastnického práva proti neoprávněným zásahům. Vlastnické právo je nepromlčitelné; tvrdí-li žalobkyně, že zůstala vlastnicí pozemků a domáhá se jejich vyklizení žalovanými, pak jí možnou ochranu vlastnictví podle obecného ustanovení nelze odepřít.

Nejvyšší soud České republiky poté odmítl dovolání žalobkyně, podané proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žalob na zrušení smluv. V usnesení ze dne 13. 12. 2000, č. j. 24 Cdo 2538/2000-166, shledal nepřípustnost dovolání pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Právní názor soudů nižších stupňů o prekluzi nároků žalobkyně považoval dovolací soud za správný, odpovídající konstantní judikatuře.

V nynější zbylé části řízení o žalobách na vyklizení pozemků proti všem žalovaným rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, č. j. 11 C 306/97-215, ve výroku I. o zamítnutí žaloby, aby první žalovaný a druhá žalovaná byli povinni do tří dnů od právní moci rozsudku společně vyklidit a vyklizené žalobkyni předat pozemky parc. č. 87, 88, 99, 100 a 137, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví (LV) č. 3 pro k. ú. D., obec Ch., okres Ú. n. O. a též pozemky parc. č. 1398/2, 1534, 1535/7, 1536/5, 1610/1, 1610/2, 1460 a 1400, vše na LV č. 91 pro k. ú. Ch., s bližším určením, jak též ve výroku uvedeno.

V dalších výrocích II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí žalob na vyklizení dalších pozemků proti třetímu, čtvrtému a pátému žalovanému. Šlo o pozemky parc. č. st. 65/2, 86/13 na LV č. 131 pro k. ú. D. (II.), parc. č. 86/12 na LV č. 102 pro k. ú. D. (III.) a parc. č. 1626/14 a část 1610/2 dle podrobnějšího označení, obojí v k. ú. Ch.

Žalobkyni a prvnímu až čtvrtému žalovanému nebylo navzájem přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo uloženo nahradit tyto náklady pátému žalovanému ve výši 9.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byla také zavázána k náhradě nákladů státu v částce 835,- Kč, opět do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně nepochybně dostala do stavu tísně. Svědčí o tom zjištěné zabírání usedlosti v padesátých letech pro komunální účely Místním národním výborem ve D. za pomoci protiprávních správních aktů. Otec žalobkyně zemřel a ostatní rodinní příslušníci nemovitost opustili – matka žalované k tomu byla okolnostmi donucena, žalobkyni bylo vyhrožováno, po emigraci sestry byla vyslýchána bezpečnostními orgány a též z nemovitosti odešla. Prvostupňový soud však dovodil, že jednání MNV ve D. nebylo v příčinné souvislosti s darováním pozemků smlouvou z 24. 3. 1965. Usoudil tak ze zjištění, že smlouva byla podepsána žalobkyní v kanceláři státního notáře bez přítomnosti zástupců národního výboru a tedy bez nátlaku. Intenzita tísně žalobkyně nebyla taková, aby to znamenalo splnění podmínky bezprávné výhrůžky s následkem neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 37 o. z. v tehdy platném znění.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č. j. 19 Co 213/2002-269, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jejich kvalifikací jako stavu tísně na straně žalobkyně. Existence tísně ani případných nápadně nevýhodných podmínek však nečinila podle tehdejšího znění o. z. smlouvu neplatnou, ale umožňovala odstoupit od ní podle ustanovení § 49 o. z. Tíseň tedy nebyla bezprostředně spojována s neplatností právního úkonu. Ta nastala z hlediska svobody vůle pouze v případě nátlaku buď fyzického (nebyl tvrzen), nebo psychického prostřednictvím bezprávné výhrůžky. Žádná konkrétní výhrůžka však v řízení nebyla prokázána.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Považovala napadené rozhodnutí za takové, které má zásadní právní význam. Dovolací důvody podle ní spočívají ve skutkových zjištěních nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování a ve vadném právním posouzení věci soudy obou stupňů; dovolatelka v této souvislosti odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu v restitučních věcech. Pokud jde o nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, žalobkyně tvrdila, že v odvolání uvedla „řadu konkrétních skutečností“, ke kterým nepřihlédl při svém rozhodování již soud prvního stupně a neučinil tak ani soud odvolací. Proti právnímu posouzení věci soudy obou stupňů žalobkyně namítala, že kupní a darovací smlouva z 24. 3. 1965 je absolutně neplatná podle ustanovení § 37 a § 49 (zřejmě odst. 3) o. z. v tehdejším znění. Nemohlo tedy dojít ani k nabytí vlastnického práva následnickými subjekty a žalobkyně je stále vlastnicí pozemků. Je nepřípustné, aby jinak legitimní nároky nebylo možno uplatnit náhradním způsobem v režimu obecného právního předpisu. Soudy obou stupňů se odmítaly zabývat vztahem mezi tísní vzniklou na straně žalobkyně a neplatností smlouvy podle ustanovení § 37 o. z., nýbrž stále preferovaly vazbu tísně k ustanovení § 49 o. z. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle obsahu dovolání byly uplatněny způsobilé dovolací důvody, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a též v tom, že napadené rozhodnutí mělo vycházet ze skutkových zjištění, nemajících podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání nebylo možno opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a pokud týž soud předchozí rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích o vyklizení pozemků zrušil s jiným právním názorem, nerozhodl poté soud prvního stupně jinak, než ve svém rozsudku předcházejícím. Dovolání žalobkyně tedy mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jako dovolání proti rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Připustil-li odvolací soud jako v úvahu přicházející titul žaloby ustanovení § 126 odst. 1 o. z. o ochraně vlastnického práva, pak šlo o závěr o předběžné otázce. Jejím obsahem byl vztah žaloby na vyklizení nemovitostí k restitučnímu předpisu, jímž je zde zákon č. 229/1991 Sb. o půdě.

Podle konstantního výkladu judikatury má restituční předpis speciální povahu ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku, včetně ustanovení o ochraně vlastnictví. Lze-li skutková tvrzení žalobce v celém rozsahu podřadit pod skutkovou podstatu restituční normy, pak není přípustné obcházet restituční předpis tím, že při neúspěchu žaloby podle něj kvalifikované bude žalobce uplatňovat nárok založený na právní normě obecné. Taková tendence vyhnout se dopadům restitučního zákona by vedla do budoucna ke ztrátě právní jistoty účastníků těch právních úkonů, které byly napadnutelné podle restitučních předpisů (srov. též usnesení NS ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2343/2000, jakož i rozsudek ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 23 Cdo 311/98).

Tento závěr prolomila praxe výkladu zákona o půdě pouze při převzetí nemovitosti státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/. Skutková podstata je tu formulována natolik univerzálně, že se musí počítat též s možností souběžné aplikace obecných ustanovení. Nejvyšší soud k tomu (též s odkazem na nález Ústavního soudu z 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv 12, č. 156) judikoval, že uplatnění nároku podle zákona o půdě nezbavuje fyzickou osobu možnosti uplatnit nárok na ochranu vlastnického práva, jestliže k převodu (přechodu) vlastnictví na stát nebo právnickou osobu nedošlo. Existence speciálního restitučního předpisu v tomto případě nevylučuje postup podle obecného právního předpisu, zde podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. (rozsudek NS ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001).

Jinak ovšem platí pravidlo, že předpokladem oprávněnosti nároku uplatněného podle obecného ustanovení o. z. je jiné vymezení jeho skutkového základu, než jaké naplňuje skutkovou podstatu restitučního ustanovení. Ohledně relevantního ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě nebyla žalobkyně pro prekluzi nároku úspěšná. Dovolací soud je toho názoru, že je přípustné rozšířit prostor uplatnění legi generali i tak, že postačí jiný tvrzený důvod neplatnosti právního úkonu, než jaký byl předmětem posouzení téhož právního úkonu podle restitučního ustanovení. Spojuje-li ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě restituční nárok s darováním pozemků v tísni, pak lze akceptovat – při neúspěšném uplatnění restitučního nároku – tvrzení formulovaná v žalobě např. tak, že darovací smlouva je neplatná pro jinou chybějící náležitost vůle převodce podle ustanovení § 37 o. z. (v dřívějším znění).

Výčet náležitostí vůle, patrný z ustanovení § 37 odst. 1, § 49 a § 49a o. z. v aktuálním znění, má občanskoprávní doktrína za konstantní. Těmito náležitostmi jsou svoboda, vážnost, absence omylu a absence tísně, přičemž poslední dvě náležitosti vůle jsou vzhledem ke zvláštnostem své úpravy označovány též za speciální.

Žalobkyně založila nárok na vyklizení pozemků na tvrzeních, jež se od počátku řízení nezměnila. Stále tvrdila, že ji k prodeji usedlosti a darování pozemků donutil nátlak tehdejšího správního orgánu spočívající v postupném omezování možností užívání, též za přispění směrnic o notářské registraci pozemků, jež zapříčinily formu darování. Tyto prokázané skutečnosti soudy obou stupňů správně považovaly za tíseň na její straně. Tvrzení, jimiž žalobkyně odůvodňuje neplatnost smlouvy z 24. 3. 1965, se tedy stále pohybují v oblasti tísně jako vady její vůle. Jiný nedostatek náležitostí vůle či jiný důvod neplatnosti smlouvy nelze z tvrzení žalobkyně, ale ani ze zjištěného skutkového stavu, dovodit.

Žaloby na vyklizení pozemků tedy žalobkyně opřela o stejná tvrzení jako u žalob na zrušení výchozí kupní a darovací smlouvy a smluv navazujících. Sama ostatně v dovolání zdůrazňuje, že „ …vzhledem k věcnému obsahu tohoto nároku i jeho právnímu důvodu má tento nesporně charakter restitučního nároku, a to bez ohledu na to, zda se jeho vymáhání v tomto sporu děje v režimu zákona č. 229/1991 Sb. či v režimu občanského zákoníku“. Takový postup však obchází nepříznivý důsledek zamítnutí žalob podle restitučního ustanovení se snahou konstruovat žalobní nároky podle obecné úpravy občanského zákoníku, ač – s výjimkou převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě – to vylučuje obecná právní zásada lex specialis derogat generalis (aplikace zvláštního zákona brání užití předpisu obecného).

Vázne-li podle závěrů dovolacího soudu žaloba, v rámci prejudice, nikoli na posouzení náležitostí vůle žalobkyně při právním úkonu (jak dovodil odvolací soud), ale již na posouzení přípustnosti aplikace obecného právního předpisu, pak je patrno, že se v řízení nemohla vyskytnout žádná další právní otázka, způsobilá přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. Řešení předběžné otázky podané zde dovolacím soudem neprotiřečí žádnému ze současně citovaných judikátů a nevede tedy k závěru, že by šlo o právní otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, neopírající se o již ustálenou rozhodovací praxi či řešenou v rozporu s hmotným právem.

Podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyla naplněna a dovolací soud dovolání žalobkyně, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. Závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku též neumožnil dovolacímu soudu přihlédnout k případným vadám zakládajícím zmatečnost pravomocného rozhodnutí nebo k jiným vadám řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaným však v řízení o dovolání žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. března 2003

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu

28 Cdo 3497/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 452/2005-86, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, takto:

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu konkrétně určeného pozemku podle § 11 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Svůj návrh odůvodnil postoupením restitučního nároku od oprávněné osoby.

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem z 22. 9. 2006, č. j. 16 C 452/2005-86, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že uplatněný restituční nárok na vydání náhradních pozemků, který žalobce získal postoupením, zanikl k 31. 12. 2005 podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb (dále jen „restituční tečka“), s tím, že je nerozhodné, zda byl nárok na poskytnutí pozemku před uplynutím lhůty uplatněn. Dále soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že ačkoli restituční tečku Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb., učinil tak pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám a ve vztahu k postupníkům ji ponechal v platnosti.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 22 Co 617/2006-106, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se neztotožnil s námitkami žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvedl, že nárok na vydání náhradních pozemků nezanikl, byl-li uplatněn před uplynutím lhůty podle ustanovení o restituční tečce, a poukázal na nejednotnost praxe odvolacích soudů. Dále namítal, že zánik práva by založil rozpor s dobrými mravy, pokud by žalovaný mohl svým svévolným a diskriminačním jednáním způsobit zánik či výrazné znehodnocení pohledávky věřitele, a to zvláště v P., kde nenabízel náhradní pozemky. Konečně žalobce polemizoval se rozsudkem Nejvyššího soudu z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 a navíc namítal, že se tento rozsudek týkal odlišné situace, totiž pozemků na území P., kde žalovaný nabízel desítky náhradních pozemků.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dále se odvolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. upravuje mechanismus filtrace nápadu, v jehož rámci se dovolací soud nejprve zabývá nikoli věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž tím, zda dovolatel ve svém dovolání vymezil otázku zásadního právního významu, na níž spočívá napadené rozhodnutí. Právní otázka má zásadní právní význam podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, nebyla-li dovolacím soudem dosud vyřešena, byla-li soudy rozhodována rozdílně (přičemž v obou uvedených případech musí její řešení nést potenciál ovlivnit rozhodování soudů do budoucna) nebo byla-li vyřešena v rozporu s hmotným právem, tedy buď v rozporu se stávající judikaturou, anebo i v souladu s ní pokud dovolací soud dospěje k závěru o odlišném posouzení již vyřešené právní otázky.

Dovolatelkou formulovaný právní názor vylučující aplikaci restituční tečky, byl-li nárok uplatněn do 31. 12. 2005, nemá zásadní právní význam, neboť řešení této otázky se podává z ustálené judikatury, od které dovolací soud neshledal důvod se odchylovat (viz rozsudky z 8.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, na který navázala usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; z 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; z 13. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1122/2007; z 14. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1443/2007; z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1904/2007; a z 7. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2068/2007). Za této situace je pak irelevantní žalobcem tvrzená, avšak blíže nespecifikovaná nejednotnost rozhodovací praxe odvolacích soudů. Dále dovolací soud nepovažuje za důvodnou námitku týkající se nesprávnosti odkazu odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 s odůvodněním, že je použitelný pouze ve vztahu k pozemkům na územích, kde došlo k rozsáhlejší nabídce náhradních pozemků, když tomuto závěru nenasvědčuje jak samotný rozsudek, tak text zákonných ustanovení o restituční tečce, která nerozlišují jednotlivá území a k jejichž restriktivnímu výkladu v naznačeném směru zjevně není dán důvod. Konečně nemůže být otázkou zásadního právního významu ani žalobcem namítaný rozpor s dobrými mravy, neboť by podle judikatury dovolacího soudu nemohl zabránit zániku žalobcova restitučního nároku k 31. 12. 2005 ex lege, tj. na základě ustanovení o restituční tečce. Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. „může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 3. 2000, sp. zn., 26 Cdo 327/2000, uveřejněný pod č. 81 v: Soudní judikatura, roč. 2000, sv. 8, str. 281), v důsledku čehož nemůže vyloučit účinky samotné právní normy upravující zánik práva bez dalšího. Zcela na závěr dovolací soud dodává, že zaniklý restituční nárok nemohl na základě § 3 odst. 1 obč. zák. ani nově vzniknout, neboť „podle § 3 odst. 1 ObčZ nelze právo založit, lze jen odepřít ochranu jeho výkonu“ (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v: Soudní rozhledy, roč. 2001, sv. 4, str. 113.)

Za této situace dovolatel nevymezil otázku zásadního právního významu, na níž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a proto bylo dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. srpna 2007

JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu

28 Cdo 3497/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. s. g., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, o zaplacení částky 1.996.303,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 76/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 20. 10. 2005, č. j. 15 Co 549/2005-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 5. 2005, č. j. 6 C 76/2002-107, v tom znění, že se žaloba, kterou se žalobce domáhal stanovení povinnosti žalované k zaplacení částky 1.996.303,- Kč, zamítá. Náhrada nákladů řízení nebyla žádnému z účastníků řízení odvolacím soudem přiznána.

Odvolací soud rozhodoval ve věci již podruhé poté, co zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu procesních nedostatků, přičemž okresní soud znovu dospěl k závěru, že na straně žalobce není dána aktivní legitimace k podání žaloby. Částka 1.996.303,- Kč představovala investici předchozí nájemkyně Mgr. V. K. – Soukromého gymnázia T. do pronajaté budovy č. 2471/6 v Z. ulici v T. (ve vlastnictví státu). Aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu žalobce dokládal zejména smlouvou o převodu majetku, závazků a pohledávek ze dne 1. 4. 1997, uzavřenou mezi Mgr. V. K. a žalobcem. Odvolací soud považoval obsah této smlouvy z hlediska právní kvalifikace za nejasný, neboť upravuje bezúplatný převod finančního majetku a přechod závazků a pohledávek, nikoli vklad do společnosti. V listině o založení společnosti s ručením omezeným ze dne 20. 1. 1997 je konstatováno, že vklad jediného zakladatele Mgr. V. K. tvoří finanční částka 100.000,- Kč. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z ustanovení obchodního zákoníku, upravujících možnost nabytí podniku na základě smlouvy od podnikatele, který je fyzickou osobou (§ 11 odst. 1 obch. zák.), a dospěl k závěru, že na žalobce nedošlo ve smyslu § 477 odst. 1 obch. zák. k přechodu „všech pohledávek a závazků“. Smlouvu o jejich převodu ze dne 1. 4. 1997 nebylo možné považovat ani za smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu § 524 občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť v ní není jednoznačně vymezena předmětná pohledávka, což vede k neplatnosti tohoto právního úkonu (jeho části). Žalobce opíral nárok na zaplacení předmětné částky o nájemní smlouvu právní předchůdkyně se žalovaným ze dne 27. 3. 1996, v níž bylo výslovně dohodnuto, že změny a stavební úpravy lze provádět s písemným souhlasem pronajímatele a na vlastní náklady nájemce (čl. VII. odst. 5). Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že žalobce nemůže po skončení nájmu požadovat podle § 667 odst. 1 o. z. náhradu nákladů ani protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Odvolací soud označil též za neplatnou listinu o uznání dluhu ze dne 30. 7. 1998, neboť nesplňuje náležitosti podle ustanovení § 558 o. z., zde spočívající v absenci příslibu uznaný dluh zaplatit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel vznesl otázku zásadního právního významu spočívající „v možnosti nepřiznat právo na investici nájemce nemovitostí za předpokladu, že tato investice byla písemně uznána druhým vlastníkem“. Dovolatel odkazoval na smlouvu o převodu mj. předmětné pohledávky ze dne 1. 4. 1997, podle níž je dána aktivní legitimace žalobce pro výše uvedené řízení a argumentoval ustanovením § 667 OZ, podle něhož může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V projednávané věci byl předmětem řízení nárok nájemce (žalobce), resp. jeho právního nástupce, vůči pronajímateli (žalované) na náhradu nákladů vynaložených se souhlasem pronajímatele na pronajatou věc – na nebytové prostory, užívané nájemcem na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 3. 1996.

Vzhledem k tomu, že zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, jako zvláštní právní předpis upravující nájem nebytových prostor (srov. § 720 o. z.) neobsahuje speciální ustanovení o této problematice, je nutno použít obecná ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§ 663 a násl.), konkrétně pak jeho ustanovení § 667, které tuto otázku výslovně řeší (viz též rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 861/2001).

Podle § 667 odst. 1 o. z. je změny na pronajaté věci nájemce oprávněn provádět jen se souhlasem pronajímatele (který byl dán). Co se týče úhrady nákladů s tím spojených, pak může nastat několik situací. Jednak ji může nájemce 1) požadovat v případě, že se k tomu pronajímatel zavázal. Nestanoví-li nájemní smlouva jinak, je oprávněn požadovat tuto úhradu až po ukončení nájmu po odečtení znehodnocení, k němuž v mezidobí na předmětu nájmu došlo v důsledku užívání věci. Dále 2) dal-li pronajímatel souhlas se změnou, ale nezavázal se k úhradě nákladů, může nájemce požadovat po skončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci (viz též odst. 1 § 667).

V posuzované věci však 3) nastala jiná situace: nájemce se zavázal provést stavební úpravy bezvýhradně ve vlastní režii. Je nutné vycházet z čl. VII. odst. 5 nájemní smlouvy, podle něhož stavební úpravy a změny „…může provádět (nájemce, pozn.) jen s písemným souhlasem pronajímatele v souladu se stavebními předpisy a na své náklady“. Nájemce se tak dobrovolně zavázal k náhradě nákladů spojených se stavebními úpravami a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily možnost nájemce domáhat se po ukončení nájemního vztahu toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti. Žalobce tak neměl a nemá důvod předvídat, že by mu požadovaná částka byla uhrazena.

Převod potenciální pohledávky v žalované výši z Mgr. V. K. na žalobce z 1. 4. 1997 lze – s jistou výkladovou tolerancí – považovat za právně relevantní v intencích § 477 obch. zák. (převáděny byly „všechny závazky a pohledávky“). Dalším důvodem, který nesvědčí oprávněnosti žalobního nároku, však zůstává uznání dluhu, které dne 30. 7. 1998 učinil vůči žalobci ing. J., ředitel příslušného územního odboru ministerstva. Toto uznání má sice podstatné náležitosti podle § 558 o. z., ale dostalo se do rozporu se smluvním ujednáním o snášení vynaložených nákladů nájemcem (srov. předchozí odstavec a též čl. VIII. odst. 1 nájemní smlouvy, podle něhož ji lze měnit pouze písemným dodatkem). V zásadě měl zajisté ředitel odboru, který za pronajímatele smlouvu sjednal, oprávnění takové uznání provést. Jak ale sám vypověděl, nedostal při svém jednání na ministerstvu v P. souhlas k tomuto úkonu. Navíc měla být – podle výpovědi ing. J. – tomuto jednání přítomna i dosavadní nájemkyně Mgr. K., takže na její straně by nebylo možné dovodit nevědomost o překročení jednatelského oprávnění ředitelem odboru a tedy i relevanci uznání dluhu (§ 20 odst. 2 o. z.). V neposlední řadě pak nutno konstatovat, že interpretační požadavky na případné překročení jednatelského oprávnění funkcionáře orgánu státní správy jsou přísné a restriktivní, a to i tehdy, jestliže by to mohlo směřovat k újmě jiné osoby (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 576/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 22, č. 61).

Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující hmotněprávní otázky správně a jak patrno z citované judikatury, věc nevykazuje ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ani judikatorní přesah. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Straně žalované nevznikly v řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. prosince 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3496/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra o dovolání dovolatelů: a) M. Ch., a b) M. N., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 4. 4. 2001, sp. zn. 8 Co 89/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 263/2003 (žalobců M. Ch. a M. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Ministerstvu financí, a 2. městu O., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 10. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. 16 C 263/2003-212. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že zůstavitel J. N. (zemřelý) byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 334/2, parc. č. 335/2, parc. č. 347/6, parc. č. 348/13, parc. č. 348/15, st. parc. č. 311 s domem čp. 262, parc. č. 334/7, parc. č. 413/8, parc. č. 413/9, parc. č. 404/10, st. parc. č. 450 se stodolou, parc. č. 348/16, parc. č. 354/10 a parc. č. 205/20 v katastrálním území L. (obec O.), okres K. Bylo také rozhodnuto, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení mezi žalobci M. Ch. a M. N. a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, jakož i mezi žalobci a žalovaným městem O.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 4. 4. 2007, sp. zn. 8 Co 89/2007. Tímto rozsudek odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. 16 C 263/2003-212, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně správná skutková zjištění, avšak nesprávně „přistoupil v tomto řízení na interpretaci restitučních předpisů“, s čímž se odvolací soud neztotožnil, ale přesto „výsledek tohoto sporu zůstal i v řízení před odvolacím soudem nezměněn“.
Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v tomto řízení, že totiž žalobci jsou právními nástupci původního vlastníka v žalobě uvedených nemovitostí J. N., který zemřel v roce 1965, jemuž byl výměrem bývalého Okresního národního výboru ve F. z 24. 5. 1946, čj. VII/a-245, zkonfiskován (jako osobě německé národnosti) majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb.; konfiskace sama byla realizována v roce 1949. J. N. bylo dne 23. 8. 1946 vydáno Okresním národním výborem ve F. osvědčení o československém státním občanství
a Ministerstvo vnitra mu vydalo podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní spolehlivosti (pod č. A 4604-1917-1948-5/2). Ministerstvo vnitra však potom dne 14. 9. 1948 rozhodlo (pod čj. 2 4604-1917-1948-5/2) o zrušení platnosti tohoto osvědčení o národní spolehlivosti J. N. Ten pak byl 10. 1. 1949 zatčen a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1951, sp. zn. To V 65/50, odsouzen podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. J. N. byl soudně rehabilitován v roce 1990 podle zákona č. 119/1990 Sb. (usnesením Krajského soudu v Ostravě z 30. 8. 1990, sp. zn. 2 Rt 19/90).
Odvolací soud při posuzování určovací žaloby žalobců poukazoval na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, a dospěl k výslednému závěru, že v daném případě lhůty stanovené restitučními předpisy pro možnost uplatnění nároků podle nich již uběhly a žalobou na určení vlastnického práva tu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; v daném případě tu rovněž není dán u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (právního vztahu) ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu.

Z uvedených důvodů odvolací soud přes rozdílné právní posouzení věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a s poukazem i na to, že žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly a žalované město O. se náhrady nákladů řízení vzdalo.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 15. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné v pondělí dne 16. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože mají za to, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že uplatňují dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že jejich naléhavý právní zájem na určení toho, že k okamžiku smrti jejich právního předchůdce J. N., zemřelého, existovalo jeho vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobců, je dán právním nástupnictvím žalobců a požadovaný rozsudek soudu o určení tohoto práva by mohl být podkladem pro dodatečné projednání dědictví.
Podle názoru dovolatelů spočívá podstata celého daného případu v posouzení předběžné otázky, kterou tu je „neoprávněná a nezákonná konfiskace majetku zůstavitele J. N., která byla provedena v roce 1949 podle dekretu č. 108/1945 Sb.“. Nezákonnost a nesprávnost konfiskace žalobci dovozovali jednak z rehabilitace J. N., a tedy ze zrušení soudního rozhodnutí vydaného v trestní věci, a jednak ze skutečnosti, že k 23. 8. 1946 bylo J. N. vydáno osvědčení z 22. 2. 1946 (č. A 4604-45) o národní spolehlivosti; že těchto skutečností, jakož i z toho, že zápis o vlastnictví uvedeného majetku byl zapsán v pozemkové knize ještě před 1. 1. 1950, tedy v době, kdy tento zápis měl ještě konstitutivní charakter, a že v daném případě teprve dodatečně bylo do konfiskačního výměru z roku 1946 dopsáno, že je podkladem pro zápis do pozemkové knihy, a to až v roce 1950. Dovolatelé ještě dodávali, že nesprávně bylo v tomto řízení posuzováno německé státní občanství J. N. na základě tzv. „V.“ (která zakládala německé státní občanství jen na odvolání a nešlo o státní občanství definitivní).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 263/2003 Okresního soudu v Karviné), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007 (sp. zn. 8 Co 89/2007 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci (v níž soudy obou stupňů posuzovaly žalobu o určení, zda tu majetkové právo či právní vztah je dán bez ohledu na skutečnost provedené konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.) se odvolací soud zabýval závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení vlastnického práva (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce vlastníka, především jeho dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2000 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných přepisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 1. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který v období do konce roku 1989 nabyl; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících právních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, byl podán výklad i k ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu z hlediska preventivní povahy určovací žaloby a z hlediska naléhavého právního zájmu na určení práva (právního vztahu): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dán ani naléhavý právní zájem na jejím podání“.
S ohledem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. listopadu 2007

JUDr. Josef Rakovský,v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3491/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Ing. M. M., b) R. K., proti žalovaným 1. Česká republika – M. p. m., 2. M. n. d. a. s., o náhradě za užívání pozemku a určení uzavření nájemní smlouvy, vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1766/2004, o dovolání obou žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2006, č. j. 38 Co 394/2005-79, takto:

I. Řízení o dovolání se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně usnesením výše označeným ve výroku I. potvrdil usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 5. 2005, č. j. 6 C 1766/2004-17, a to v té části jeho výroku I., kterou bylo podání žalobců a), b) ze dne 6.10.2004 (s následnými doplňky) odmítnuto; šlo o tu část podání žalobců, která směřovala k zahájení řízení vůči prvnímu žalovanému. Ve výroku II. pak odvolací soud zčásti změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zmíněné podání žalobců, směřovalo-li proti druhému žalovanému ohledně zaplacení částky 100.000,- Kč, neodmítl. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že oba žalobci nemají vůči prvnímu žalovanému na jejich náhradu právo.

Proti nepříznivému obsahu usnesení odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, které koncipovala první z nich Ing. M. (i za druhého žalobce). Nutno podotknout, že v řízení docházelo k procesním situacím, při nichž byl takto druhý ze žalobců Ing. M. zastupován. Dovolání bylo podáno s blanketním obsahem a bez povinného zastoupení. Dovolání došlo soudu dne 18. 7. 2006.

Podáním ze dne 22. 11. 2006 bylo dovolání obou žalobců vzato zpět.

Dovolací soud proto řízení podle § 243b odst. 5 věty druhé o. s. ř. zastavil.

Žádnému z účastníků nevznikly v dovolacím řízení náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu