judic

28 Cdo 3527/2006

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele J. A. L., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001 (žalobce J. A. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. M. Š., a 2. H. Š., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 4. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 9. 3. 2005, čj. 37 C 41/2001-52. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. L. je vlastníkem domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště B. – m. Byl zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. (obec B.) u Katastrálního úřadu pro J. k. – pracoviště B. – m. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 13.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta určovací žaloba žalobce a naopak bylo dalším výrokem určeno, že žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 1632 v B., M. 26, a pozemků parc. č. 3285 (s objektem bydlení o výměře 116 m2) a parc. č. 3286 (o výměře 182 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 203 pro katastrální území K. P. u Katastrálního úřadu pro J. k. – pracoviště B. – m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; dále bylo uloženo žalobci zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (jakož i řízení předcházející jeho vydání), znovu provedl dokazování dopisem žalovaného M. Š. (založeným na č.l. 23 a 24 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001), jakož i lékařskou zprávou lékařsky MUDr. V. S. z 9. 9. 2002 (o zdravotním stavu žalovaného M. Š. po stránce psychické) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů a domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948; k nápravě křivd tohoto druhu tu může docházet jen ve věcném a časovém rámci předpisů (restitučních nebo rehabilitačních), které byly za tímto účelem přijaty. Žalobce tu tedy měl jen možnost domáhat se nároku na vydání nemovitostí, uváděných v jeho žalobě. Šlo totiž o nemovitosti, které patřily žalobcově matce F. L., jež zemřela 21. 9. 1959, a dědictví po ní bylo v řízení od dědictví (vedeném u bývalého Státního notářství v B. pod sp. zn. 3 D 3732/59) odevzdáno čs. státu, když žalobce byl v té době (od roku 1948) v cizině, aniž mu byla doručena rozhodnutí vydaná v tomto řízení o dědictví (a k nápravě došlo až v roce 1995, kdy v pokračujícím dědickém řízení bylo nabytí dědictví po matce žalobci potvrzeno).

Odvolací soud se dále zabýval tím, zda na straně žalobce byl dán naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, protože „jestliže někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci (včetně věcí nemovitých), nemůže uplatňoval své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění“. Odvolací soud dále dovozoval, že určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více jak 50 let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšně využité a je tedy zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů“. Pokud ovšem šlo o duplicitní zápis v katastru nemovitostí, „nelze než konstatovat, že tu naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany žalobce lze dovodit“.
Pokud odvolatel ve svém odvolání poukazoval v odvolacím řízení na to, že kupní cena, za kterou žalovaní v roce 1964 nemovitosti koupili, byla nepřiměřeně nízká a byla sjednána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, byla by tato skutečnost, podle názoru odvolacího soudu, relevantní tehdy, pokud by žalobce uplatňoval svůj nárok ve stanovené lhůtě a způsobem vyplývajícím ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, což se v daném případě nestalo