judic

28 Cdo 3487/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce České republiky – České správy sociálního zabezpečení, zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. O. R., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené
u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 222/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2006, č. j. 15 Co 408/2006-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Krajský soud v Plzni rozsudkem výše označeným potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 4. 2006, č. j. 11 C 222/2005-48,
o vyklizení nebytových prostor a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Ohledně lhůty k vyklizení byl prvostupňový rozsudek výrokem II. rozsudku odvolacího soudu změněn tak, že tato lhůta činí tři měsíce (nikoli patnáct dnů) od právní moci rozsudku. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před některou z obou instancí.

2. Předmětem řízení byla žaloba na vyklizení nebytových prostor v přízemí domu č.p. 549 v Ch. na ul. O. b. 30, sestávajících z prodejní plochy, skladu, WC a předsíně. Žalovaný nájemce užíval nebytové prostory na základě smlouvy se žalobcem ze dne 5. 8. 1993; odvolací soud dovodil, že smlouva je absolutně neplatná, neboť do nájemného byla bez bližší specifikace zahrnuta úhrada za vytápění nebytových prostor a nebyl sjednán způsob platby nájemného.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku a též pro částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem. Důvodnost dovolání spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, ale i v procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesouladu skutkových zjištění nižších instancí s provedeným dokazováním. Dovodil, že smluvní ujednání jsou dostatečně určitá a že se žalobce ocitl v rozporu s dobrými mravy, neboť v důsledku investic žalovaného do prostor chybí ještě „odbydlet“ sedm let ze sjednaných dvaceti. Měla být také stanovena podstatně delší lhůta k vyklizení prostor a poskytnuta náhrada za ně. Po procesní stránce považoval žalovaný označení prostor ve výroku rozsudku za nedostatečné. Žalovaný také žádal o odklad výkonu rozhodnutí a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce žádal ve vyjádření k dovolání, aby toto bylo pro správnost napadeného rozsudku odmítnuto či zamítnuto.

II.

5. Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro diformitu rozsudků nižších instancí i pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, jsou označeny v intencích § 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. (zejména tvrzený procesní důvod podle odst. 3 citovaného ustanovení ovšem není konkrétně vylíčen).

6. Dovolání však není přípustné.

7. Nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem došlo pouze ve výroku o lhůtě k plnění (vyklizení), tj. ve výroku, jenž sám o sobě není rozhodnutím ve věci samé (R 9/94, R 4/2003, z poslední doby též např. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 926/2007). Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pak není též dána.

8. Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 1 Odon 98/97 – ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 29/96, publikovaným v Právních rozhledech č. 10/1996, str. 472, 473 – dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy platného znění § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy) s tím, že v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle § 3 odst. 4 cit. zák., neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného.

9. Na takto vyřčeném právním názoru není důvodu ničeho měnit. Dovolací soud zároveň shledává, že závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne
5. 8. 1993 je pro právní posouzení věci určující, aniž by bylo třeba zabývat se dalšími právními aspekty věci. Po procesní stránce postačí dodat tolik, že označení nebytových prostor ve výroku prvostupňového rozsudku je pro potřeby výkonu rozhodnutí zcela určité. Vzhledem k tomu, že se dovolání nevyhovuje, nepřipadá v úvahu ani odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku správně a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

11. Žalobce má podle § 243c odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 3.000,- Kč (§ 7 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15 cit. vyhl.), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 1.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. září 2007

JUDr. Ludvík David, CSc.,v.r.
předseda senátu

28 Cdo 3481/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele N. C. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 518/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 20 C 445/2001 (žalobce N. C. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V., o. d., T., o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 8. 2001, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 1. 3. 2005, čj. 20 C 445/2001-186. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení, že je vlastníkem 1/3 domu čp. 63 a stavební parcely č. 385 v katastrálním území T. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 24.335,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 6. 2006, sp. zn. 10 Co 518/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Teplicích z 1. 3. 2005, čj. 20 C 445/2001-186, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady odvolacího řízení částkou 12.557,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že vlastníkem třetinového podílu žalobcem uváděných nemovitostí byl od roku 1923 F. H. – otec žalobce, ale vyhláškou Okresní správní komise v T. – Š. ze 16. 6. 1946, čj. 16 028/540/46, byly podle dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskovány majetky spoluvlastníků nemovitostí L. P., Dr. H. H. a F. H. v katastrálním území T. Rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v T. – Š. z 31. 1. 1947, č. 17185/703/46, bylo sice vyhověno odvolání F. H. a byla zrušena konfiskace ohledně dvou třetin nemovitého majetku v T. – Š., patřících L. P. a F. H., ale Okresní národní výbor v T. vydal dne 27. 12. 1948 osvědčení o konfiskaci již uvedeného nemovitého majetku v katastrálním území T., a to s poukazem na konfiskační vyhlášku z 11. 7. 1946. Hospodářskou smlouvou z 21. 9. 1982, zn. HS Fin. 28/72 Szá, byl pak dům čp. 63 se stavební parcelou č. 382 v T. předán Městským národním výborem v T. do vlastnictví žalovaného družstva V. T. do vlastnictví za zůstatkovou cenu; tomuto družstvu byl rovněž předán do bezplatného užívání pozemek parc. č. 395/2 v katastrálním území T.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobce vyzval žalované družstvo k vydání nemovitostí, uvedených v jeho žalobě, a poté podal u Okresního soudu v Teplicích žalobu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., ale řízení o této žalobě, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 283/97, bylo zastaveno podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že v daném případě přešly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, do vlastnictví státu bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), když se totiž v řízení nepodařilo prokázat, zda tu došlo k pravomocnému skončení konfiskačního řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě „stát převzal nemovitosti nejpozději v roce 1982, kdy s tímto majetkem disponoval a převedl jej na žalované družstvo“.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že v tomto případě byl ze strany žalobce na místě postup podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a existence této speciální právní úpravy vylučuje u žalobce postup v občanském soudním řízení podáním žaloby na ochranu vlastnického práva podle občanského zákoníku i podáním žaloby o určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, když u žalobce tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Z uvedených důvodů potvrdil odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a potvrdil i výrok tohoto rozsudku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 7. 9. 2006 na poště k doručení Okresnímu soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné a jako dovolací důvod uplatňoval (jak vyplývalo z obsahu jeho dovolání), že rozsudek odvolacího soudu, napadený jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval své přesvědčení o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu, protože na rozdíl od názoru tohoto soudu má za to, že samotná skutečnost, že „daná věc nebyla restituována podle restitučního zákona ještě neznamená, že nemůže být posuzována podle ustanovení občanského zákoníku, zejména podle jeho ustanovení o náležitostech právního úkonu.“ Nelze mít za to, že „uplynutím prekluzívních lhůt uvedených v restitučních předpisech pro uplatnění restitučního nároku se legalizuje okupace věci státem a že ten, kdo je vlastníkem věci, o ni bez náhrady přichází“. U žádného z ustanovení občanského zákoníku (zejména u ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku, týkajících se právních úkonů) není uvedeno, že se tato ustanovení nevztahují na majetkové věci, na které se vztahovaly restituční zákony, jež nebyly oprávněnými osobami využity; není tu, podle názoru dovolatele, na místě „hypotéza, že rozhodování podle speciálního zákona má přednost před rozhodováním podle zákona obecného“.

Žalované družstvo ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhovalo odmítnutí tohoto dovolání. Soudy obou stupňů vycházely správně z právního názoru, že tu bylo možné domáhat se ochrany podle předpisů restitučních, nikoli však podle obecných předpisů – občanského zákoníku nebo občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacím soudem nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo /31 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňoval nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vyhází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatele, ani právní otázku, jež by byla v současné době rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné hledat dovolání dovolatele přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalovaného, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu

28 Cdo 348/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J., s. s. a s. ČR, zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 10/2000 (žalobce J., s. s. a s., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -Z. Š., státní příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 18.1.2000, se žalující J., s. s. a s., domáhal, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Š. na listu vlastnictví č. 2935 u Katastrálního úřadu P.- pozemků parc. č. 25/1 s domem čp. 711, parc. č. 25/2 s domem čp. 13, parc. č. 29/1, parc. č. 29/3 s domem čp. 712, parc. č. 29/4 s domem čp. 713, parc. č. 29/7 s domem čp. 715, parc. č. 29/8, parc. č. 40 s domem čp. 718, parc. č. 48 se stavbou ev. č. 2992, parc. č. 96 s domem čp. 716, parc. č. 475, parc. č. 476, parc. č. 477, parc. č. 478, parc. č. 479, parc. č. 492, parc. č. 493, parc. č. 535 s domem čp. 967, parc. č. 29/9, parc. č. 489, parc. č. 491, parc. č. 14/1, parc. č. 14/2, parc. č. 14/3-zahrady, parc. č. 20/1, parc. č. 32, parc. č. 41, parc. 42/1, parc. č. 42/2, parc. č. 43/1, parc. č. 44/1, parc. č. 44/2, parc. č. 50/1 a parc. č. 50/2, jakož i pozemků parc. č. 51/1-louky, parc. 520/1 (o výměře 1065 m2 a 131 m2) – zahrady, parc. č. 614/2 a parc. č. 20/3.
V žalobě bylo uvedeno, že žalující J. od svého založení v roce 1914 vyvíjel stále svou činnost do roku 1939, kdy byl okupačními úřady rozpuštěn, ale v roce 1945 obnovil svou činnost; poté po roce 1948 byl J. na území Československa rozehnán, ale působil stále v zahraničí; v roce 1990 byl J. znovu registrován u Ministerstva vnitra podle zákona č. 83/1990 Sb. a působí nyní jako občanské sdružení. Žalobce dále uváděl, že nemovitost, jichž se týká jeho určovací návrh, užíval až do roku 1948; v objektu zámku Š. bylo umístěno S. j. museum, vědecká a studijní knihovna a ústřední archiv J.; v zámeckém parku bylo vybudováno tábořiště pro školení a výcvik vedoucích J. a celý areál byl užíván také pro ubytování delegací mládeže i dospělých ze zahraničí. Uvedený majetek nepřešel na stát na základě jakékoli právně relevantní listiny o platném převodu a přechodu nemovitosti; proto také všechny následné převody správy jsou právně irelevantní. V katastru nemovitostí je nyní zapsán jako vlastník uváděných nemovitostí Česká republika – K. c. Š. se sídlem v K. č. 711. Protože v daném případě nedošlo k platnému zániku původních vlastnických práv žalobce k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Měla za to, že vlastnické právo státu a právo hospodaření Konferenčního centra Š, (a pak státní příspěvkové organizace Z, Š,) vyplývá z toho, co je uvedeno v katastru nemovitostí; zápisy v katastru nemovitostí jsou provedeny na základě veřejných listin. Konferenční středisko Š. (a pak i státní příspěvková organizace Z. Š.) mělo a má k žalobcem uváděným nemovitostem pouze právo hospodaření, takže v tomto sporu o určení vlastnického práva není samo (sama) pasívně legitimována. Žalován tu musí být subjekt, který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí – tj. stát.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-109, byla žaloba žalobce o určení vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce, zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že u Okresního soudu Praha-východ byla pod sp.zn. 6 C 32/99 projednávána žaloba J., s. s. a s. ČR, proti Konferenčnímu centru Š. o vydání týchž nemovitostí (a to s poukazem na usnesení vlády České republiky z 23.10.1996 č. 555/96), ale toto řízení bylo zastaveno podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně poukazoval na to, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 2.4.1947 (čj. 30 861/47-IX/A/3) přiděleny tehdy J.- Ú. s. výchovy ve Svazu české mládeže do držby, správy a užívání podle ustanovení § 7 dekretu č. 12/1945 Sb. a náhrada za tyto nemovitosti, J. přidělené, byla Národním pozemkovým fondem stanovena dne 12.1.1948 částkou 350.000 Kč. Dne 24.2.1948 byl sepsán zápis o odevzdání zámeckého objektu ve Š. s příslušnými nemovitostmi; k zápisu (vkladu) do pozemkových knih nedošlo. Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že dne 29.3.1948 došlo ke sloučení J. s Československým svazem mládeže a „dispozice s tímto majetkem přešla na jiný subjekt“. Dnem 30.3.1954 bylo převedeno hospodaření s majetkem zámeckého objektu ve Š. na Ministerstvo školství a Konferenční centrum Š., jako státní organizaci, které nemovitosti drželo a spravovalo jako před tím již diplomatický servis“. Soud prvního stupně zdůrazňoval, že tu nedošlo ke vkladu vlastnického práva do pozemkových knih na základě přídělu nemovitostí J., jak to předpokládalo ustanovení § 13 dekretu č. 12/1945 Sb., a vyloučení této intabulace neumožňoval ani dekret č. 28/1945 Sb., když tu nešlo o zemědělské pozemky.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v žalobě žalobce, na J. (i když bylo třeba mít za to, že tu šlo stále o totožný subjekt na straně žalobce), a to ani z důvodu vydržení, když pozemky byly v držení a dispozici státu prostřednictvím subjektu, jímž byly nemovitosti svěřeny do správy a hospodaření.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-169, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005; Krajský soud v Praze rozhodl tímto rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalované České republice-Z. Š., státní příspěvkové organizaci, nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předchozí právní věc, jež byla projednávána u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 32/99 (a v němž došlo k zastavení řízení), nepředstavuje pro právní věc sp.zn. 6 C 10/2000 Okresního soudu pro Prahu-východ překážku věci rozsouzené, protože tu nešlo o meritorně totožnou právní věc a šlo tu o rozhodnutí toliko procesní povahy; uvedené předchozí řízení netvoří tedy překážku tomu, aby v tomto řízení bylo jednáno a rozhodnuto o určení vlastnického práva žalobce k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda se žalobce mohl v daném sporu domáhat svého určovacího nároku podle obecných předpisů občanského práva a zda nejde o právní věc, která by měla být řešena podle speciálního restitučního předpisu. Odvolací soud tu byl toho názoru, že se „nelze domáhat ochrany práva vindikační žalobou, popřípadě žalobou určovací, ohledně nároků, které mohl žalobce uplatnit postupem podle restitučních předpisů“. Odvolací soud však zároveň měl za to, že „situace žalobce v tomto řízení je odlišná“. Žalujícímu J., s. s. a s., nebyla žádným z restitučních předpisů přiznána práva oprávněné osoby, a to ani usnesením vlády č. 555/1996, na které žalobce poukazoval, když toto usnesení nemá ani povahu obecně závazného předpisu. Byl proto odvolací soud toho názoru, že se tu žalobce „mohl domáhat ochrany podle obecných předpisů občanského práva“.
Pokud se odvolací soud zabýval tím, zda je na straně žalujícího J. naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), byl odvolací soud toho názoru, že v daném případě žaloba nemůže již mít preventivní charakter, a nemůže tedy odpovídat účelu, jemuž zpravidla určovací žaloba slouží (tj. poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce, než dojde k jeho porušení), ale přesto měl odvolací soud za to, že tu určovací žaloba má prioritu před jinými typy žalob, neboť „je tu výlučným prostředkem pro vyřešení sporného vztahu mezi účastníky řízení a kladné soudní rozhodnutí tu může být podkladem pro změnu stávajícího zápisu v katastru nemovitostí“.
Při posuzování důvodnosti žalobcova určovacího návrhu vycházel odvolací soud ze zjištění, že nemovitosti, o něž jde v tomto sporu, byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jako velkostatek K.-P.) a rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 2.4.1947, čj. 30861/47-IX/A/3, byly přiděleny do držby, správy a užívání J.- Ú. s. výchovy ve Svazu české mládeže a následně byl Národním pozemkovým fondem stanovena náhrada za přidělené nemovitosti. Národním pozemkovým fondem nebyl proveden zápis do pozemkových knih (intabulace). Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že „na spolek J. nemohlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem přejít, neboť nedošlo k jeho vkladu“ do pozemkových knih; byl naopak toho názoru, že k nabytí vlastnického práva přídělem na základě dekretu č. 12/1945 Sb. tu postačovalo existence úředního rozhodnutí o tomto přídělu. Také z ustanovení § 7 odst. 4 a § 9 dekretu č. 12/1945 Sb odvolací soud dovozoval, že v daném případě k přidělení uvedeného majetku J. postačovalo vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Již zmíněné rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 2.4.1947, čj. 30861/47-IX/3, přidělovalo nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, podle § 7 odst. 4 dekretu č. 12/1945 Sb. J.do „držby, správy a užívání“; odvolací soud však v této souvislosti neshledal důvodnou námitku žalované, že toto rozhodnutí nekonstituovalo vlastnické právo přídělce, když z dekretu č. 12/1945 Sb. nelze dovodit, že by tento dekret pomýšlel na přidělení věcí do jiného věcného či obligačního práva kromě práva vlastnického. Odvolací soud neshledal také důvodnou námitku žalované, že by přídělové rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 2.4.1947 „neobsahovalo prakticky žádnou z náležitostí předepsaných tehdy platným vládním nařízením č. 8/1928 Sb., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (o správním řízení).

Na základě výsledků provedeného dokazování před soudy obou stupňů dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že je právním pokračovatele původního spolku J. z roku 1946. Odvolací soud byl toho názoru, že „k ukončení činnosti spolku J. a k převedení jeho majetku na jiný subjekt došlo v roce 1948 v rozporu s právními předpisy, ale obnovení jeho činnosti v roce 1968 nelze považovat za pokračování při zachování právní kontinuity, ale toliko ideové kontinuity. Právní postavení J., jako spolku, vzniklého před 1.10.1951 a považovaného za sdružení ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. bylo verifikováno potvrzení Ministerstva vnitra ČR ze dne 19.6.1990, čj. VSP/1-1366/90; z této listiny, ani z potvrzení Ministerstva vnitra ze 7.4.1997, čj. VS/1-1366/9P-R, nevyplývá, že by byl žalobci přiznán statut sdružení ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že potvrzení o registraci sdružení (popřípadě o pokračování v jeho činnosti) ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb. není rozhodnutím ve smyslu správního řádu a nejde tedy o právní akt, kterým by byl soud vázán.
Odvolací soud proto podle ustanovení § 219 odst. 1 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, „byť odlišně hodnotil otázku vzniku vlastnického práva k předmětným nemovitostem původnímu spolku J. a z jiných skutečností dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace (v důsledku přetržení právní kontinuity žalobce s původním spolkem J.) u žalobce“. Ohledně nákladů řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 150, § 151 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 14.6.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 11.8.2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se svaz s. a s. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především uváděl, že otázku zásadního významu v této právní věci spatřuje v dosud nevyjasněném právním nástupnictví spolku J., pokud jde zejména o nutnost jasně a zásadně rozhodnout o právním nástupnictví uvedeného spolku, ale i v případě spolků obecně.
Dovolatel zdůrazňoval, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že je pokračovatelem původního spolku J. z roku 1946 a že obnovením činnosti J. v roce 1968 nebyla zachována jeho právní kontinuita. Odvolací soud tu, podle názoru dovolatele, nesprávně posoudil schválení nového organizačního řádu (stanov) spolku J. v roce 1968 jako založení nové organizace, zatím co tu šlo o obnovení činnosti právně stále existující organizace. Podle názoru dovolatele spolek J. přes faktické, nikoli však právní, znemožnění své činnosti trval vždy dále; svou činnost vyvíjel např. i po 1.10.1951, tedy po účinnosti zákona č. 68/1951 Sb. Dovolatel zastává názor, že činnost J. ani v padesátých letech minulého století nezanikla a jeho činnost byl jen fakticky, nikoli právně, zakázána pouze politickou zvůlí. V roce 1968 J. požádal Ministerstvo vnitra ve smyslu tehdy platných právních předpisů pouze o prohlášení za organizaci podle ustanovení § 5 zákona č. 68/1991 Sb., popřípadě podle ustanovení § 5 odst. 2 vyhlášky č. 320/1951 Úředního listu; schválení stanov tu neznamenalo a ani nemohlo znamenat vznik nové organizace. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 30.10.1968, čj. MV-III/3-1994/68, vydaným v souladu s ustanoveními § 2 a § 5 zákona č. 68/1991 Sb., schválilo stanovy již jím dříve přihlášené organizace J.; došlo tu tedy k obnově spolku J.. Také v roce 1989 v době opětovné obnovy činnosti spolku J. byla situace při obnově činnosti J. stejná jako v roce 1968 (neexistoval také žádný jiný předpis než zákon č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích a shromážděních, a prováděcí vyhláška č. 320/1951 Úředního listu), takže „uvedení J. v život se tak proto dělo obdobným způsobem jako v roce 1968, zejména pokud jde o proces schvalování nového organizačního řádu /stanov/ spolku“. Dovolatel proto má za to, že odvolací soud ve svém rozsudku ze 4.5.2005 (sp.zn. 26 Co 94/2005 Krajského soudu v Praze) nesprávně „popřel právní kontinuitu spolku J. s poválečným spolkem“ téhož jména, třebaže tu nedošlo k přetržení právní kontinuity žalobce s původním spolkem J.
Žalovaná Česká republika-Z. Š., státní příspěvková organizace, ve svém vyjádření k dovolání dovolatele navrhovala, aby „dovolací soud buď dovolání odmítl jako nepřípustné nebo je zamítl“.
Ústavní soud ČR usnesením z 24.10.2005, IV ÚS 515/05, přerušil řízení o ústavní stížnosti J., s. s. a s., proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005, a Okresního soudu Praha-východ ze 7.10.2002, čj. 6 C 10/2000-169, a stěžovateli J. uložil předložit Ústavnímu soudu ČR rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 4.5.2005, sp.zn. 26 Co 94/2005.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 10/2000 Okresního soudu pro Prahu-východ), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v tomto případě řešil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů tu jednaly a rozhodovaly o žalobě žalujícího J., s. s. a s. České republiky, o určení jeho vlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Š., okres P.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby v občanském soudním řízení bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 153 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje v občanském soudním řízení na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Podle ustanovení § 6 občanského soudního řádu postupuje soud v občanském soudním řízení tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky řízení sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (§ 132 občanského soudního řádu).

Podle ustanovení § 18 odst. 2 písm. a/ občanského zákoníku jsou právnickými osobami také sdružení fyzických osob i jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.
Ke zřízení právnické osoby je potřebná písemná smlouva nebo zakládací listina, pokud zákon nestanoví jinak (§ 19 odst. 1 občanského zákoníku). Právnické osoby vznikají dnem, ke kterému jsou zapsány do obchodního rejstříku nebo jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak (§ 19 odst. 2 občanského zákoníku).
Podle ustanovení § 20a odst. 2 občanského zákoníku zaniká právnická osoba, zapsaná v obchodním rejstříku nebo jiném zákonem určeném rejstříku dnem výmazu z tohoto rejstříku, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 20a odst. 2 občanského zákoníku).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o odvolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít k zjištění právně významné.
Z těchto ustanovení právních předpisů a právních závěrů z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele v daném případě, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, který neshledal (stejně jako soud prvního stupně) důvodným žalobní návrh žalujícího svazu s. a s. J. na určení jeho vlastnické práva k nemovitostem, když měl za to, že toto vlastnické právo nelze dovodit, když tento žalobce nenabyl vlastnictví k jím uváděným nemovitostem některým ze způsobů nabývání vlastnictví, jak jsou stanoveny v § 132 odst. 1 občanského zákoníku, a když ani z žádného jiného obecně závazného právního předpisu, rozhodnutí státního orgánu či veřejné listiny anebo doloženého právního úkonu nepokládal za bezpečně doloženo právní nástupnictví žalobce po jiném právnímu subjektu, který žalobcem uváděný nemovitý majetek měl nabýt do vlastnictví v poválečném období (v roce 1945) podle předpisů o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku.
Dovolací soud tu nedospěl k přesvědčivému závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, a to zejména s hmotněprávními ustanoveními občanského zákoníku nebo jiného obecně závazného právního předpisu (nevyjímaje ani předpisy restituční povahy). Nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jmenovitě otázky doložení vlastnického práva obvyklým způsobem doložení vlastnického práva, zejména zápisy v pozemkové knize, evidenci nemovitostí a katastru nemovitostí, spisy soudů či jiných státních orgánů, listinami, výslechem svědků i účastníků řízení (srov. k tomu např. č. 53/1973, str. 196, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolání dovolatele obsahovalo výtky neúplnosti dokazování a vadného hodnocení důkazů (a tím méně extrémního hodnocení dokazování), bylo již shora uvedeno, že tyto vytýkané nedostatky nemají zásadně povahu dovolacích důvodů, které jsou v občanském soudním řádu zakotveny výslovně a taxativně.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobce, rekapitulujícímu v podstatě procesní vyjádření žalobce, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2006

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu

28 Cdo 3468/2006

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) MUDr. B. Š., a b) F. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 1223/92 (žalobkyň MUDr. B. Š. a F. H., které byly v řízení před odvolacím soudem zastoupeny advokátem, a advokátem, proti žalované JUDr. K. P., správkyni konkurzní podstaty úpadce – K., státního podniku (v likvidaci) B., zastoupené advokátkou, o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004 (ve výroku označeném I.), i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov z 26. 4. 2004, čj. 7 C 1223/93-311 (ve výroku označeném I. odstavec první, druhý, třetí, čtvrtý a pátý).
II. V uvedeném rozsahu se věc vrací k dalšímu řízení u Okresního soudu Brno – venkov.

O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov z 26. 4. 2004, čj. 7 C 1223/92-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se uložení povinnosti žalovaného státního podniku (v likvidaci) vydat žalobkyním (každé z nich z jedné ideální poloviny budovu zděný sklad s obytnou části) a pozemky parc. č. 254/1, parc. č. 254/2 v katastrálním území V. u B., dále také budovu (dřevěný sklad) a pozemek parc. č. 255/1 v katastrálním území V. u B., také budovu (zděný sklad MTZ) a pozemky parc. č. 255/2, parc. č. 255/3 a parc. č. 255/4 v katastrálním území V. u B., dále i budovu (kotelnu) a pozemek parc. č. 277 v katastrálním území V. u B., jakož i pozemky parc. č. 268/1, parc. č. 268/2 a parc. č. 268/3 v katastrálním území V. u B. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 12.510,- Kč a na účet Okresního soudu Brno – venkov 42.574,50 Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 2. 2006, sp. zn. 16 Co 455/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), týkajícím se vydání budov, uvedených v žalobě žalobkyň, potvrzen. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl však rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích (označených I., II. a III.), týkajících se vydání pozemků parc. č. 254/1, parc. č. 255/1, parc. č. 255/3, parc. č. 255/4, parc. č. 277, parc. č. 268/2, parc. č. 268/3 a parc. č. 268/1 v katastrálním území V. u B., zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že odvolání žalobkyň bylo shledáno částečně důvodným.
Odvolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na to, že v průběhu řízení v této právní věci bylo zjištěno, že na žalovaný státní podnik K. (se sídlem v B., Koliště 19) označený v žalobě jako „v likvidaci“, byl prohlášen konkurz, byla ustanovena správkyně konkurzní podstaty tohoto podniku a nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, zapsala správkyně konkurzní podstaty do této podstaty s poznámkou „o uplatněném nároku žalobkyň“. Žalobkyně již svými podáními z 10. 1. 1995 a z 26. 8. 1996 navrhly, aby v tomto řízení, v němž došlo k přerušení v důsledku prohlášení konkurzu, bylo pokračováno. Odvolací soud z toho dovozoval, že „restituční nárok žalobkyň by měl být uspokojen z majetku zapsaného do konkurzní podstaty státního podniku K. B. a že ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, se ze zákona stává účastníkem tohoto občanského soudního řízení (vedeného u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 7 C 1223/92) namísto úpadce správkyně konkurzní podstaty majetku úpadce (státního podniku K. B.).
Odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně učinil v této právní věci správný závěr o prekluzi nároku na vydání staveb umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., jehož původním vlastníkem byl V. B., a ohledně těchto nemovitostí byla učiněna písemná výzva z 23. 5. 1991 k vydání věcí. Jde tu o stavby, které nejsou součástí pozemku, nýbrž jsou samostatnými věcmi, i když nemají přiděleno popisné či orientační číslo a nejsou zapsány v katastru nemovitostí. Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu) v té části, jež se týkala vydání staveb, uváděných žalobkyněmi, jako oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. (když právnímu předchůdci žalobkyň, který zemřel 16. 5. 1989, nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněné nemovitosti).
Pokud však šlo o vydání pozemků, uváděných žalobkyněmi, byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně byl toho názoru, že by zde bylo možné nezastavěné části původního pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B. vydat, aniž se však dostatečně jasně vyjádřil k otázce, zda je tu dán restituční důvod k vydání nemovitostí a kterých částí pozemku by se vydání mohlo týkat. Žalobkyně sice ve své žalobě poukazovaly na vyznačení částí pozemku v geometrickém plánu, ale v rozsudku soudu prvního stupně nebylo uvedeno, zda tento geometrický plán je či není součástí rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří žalobkyně v řízení zastupovali, dne 23. 3. 2006 a dne 24. 3. 2006 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 23. 5. 2006 u Okresního soudu Brno – venkov, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. 16 Co 455/2004 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky uváděly, že se nelze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který shodně i s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru o prekluzi nároku na vydání staveb, umístěných na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991. Dovolatelky poukazovaly na to, že nemovitosti, označené v této výzvě, byly označeny stejně, jak byly označeny v pozemkové knize, a stejně, jak byly označeny ve vyvlastňovacím výměru ze dne 30. 3. 1953, a ani později nebyly v evidenci nemovitostí žádné stavby na pozemcích zapsány. Nelze proto mít za to, že za této situace bylo neurčité žalobkyněmi použité označení nemovitostí v jejich výzvě k vydání věcí z 23. 5. 1991. Dovolatelky mají za to, že tento restriktivní výklad ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., použitý v rozhodnutí soudů obou stupňů, odporoval v daném případě účelu sledovanému zákonem č. 87/1991 Sb.

Podle názoru dovolatelek bylo na místě připustit v tomto soudním řízení, aby byly nemovité věci, uváděné v žalobě žalobkyň, postupně identifikovány po odstranění pochybností o jejich existenci a jejich označení. V daném případě bylo také v průběhu řízení učiněna žalobkyněmi bližší specifikace sporných budov v průběhu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě dovolatelky ve svém dovolání poukazovaly na to, že odvolací soud při řešení otázky prekluze nároku na vydání staveb, jejichž vydání se žalobkyně domáhaly, vycházel z jiného právního názoru než dovolací soud (např. v rozsudku 28 Cdo 1762/2005 Nejvyššího soudu) i jinak než Ústavní soud ČR (v nálezu I.ÚS 38/02), když se totiž spokojil jen poukazem na to, co bylo uvedeno ve výzvě žalobkyň k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991.
Těmto údajům v dovolání dovolatelek bylo nutno v daném případě přisvědčit.
Dovolací soud ve svém rozsudku z 22. 2. 2005 (28 Cdo 1762/2005 Nejvyššího soudu), na který dovolatelky poukazovaly, zaujal právní názor, že v občanském soudním řízení v restitučních věcech je třeba připustit to, že jsou věci, jejichž vydání se oprávněné osoby domáhají, postupně identifikovány v průběhu řízení po odstranění pochybnosti o jejich existenci či o jejich označení.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 3. 2006, I.ÚS 38/02, uveřejněném pod č. 43 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl pak podán zevrubný výklad k otázce přesné specifikace věcí požadovaných v rámci restituce: Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména na smysl a účel zákona, a to zejména pokud jde o stěžejní otázku, týkající se nutnosti přesné individualizace či specifikace požadovaných věcí pod sankcí prekluze nároku. Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd, způsobených totalitním státem v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990). Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní; zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval. Vždy je třeba vyjít z okolností konkrétního specifického případu.
Odvolací soud však v daném případě měl bez dalšího za to, že soud prvního stupně učinil správný závěr o prekluzi nároku na vydání případných staveb umístěných na bývalém pozemku par. č. 268 v katastrálním území V. u B., a to jen s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991, kterou je požadováno vydání nemovitostí (tj. i staveb na bývalém pozemku parc. č. 268 v katastrálním území V. u B.).

Za těchto uvedených okolností bylo tedy základní otázkou sporu v této právní věci (tj. otázka nutnosti přesné individualizace a specifikace požadovaných věcí ve výzvě k jejich vydání pod sankcí prekluze nároku) vyřešena, jak již uvedeno, v rozhodnutí dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům z uveřejněného nálezu Ústavního soudu ČR), přičemž právní závěry dovolacího soudu a právní závěry odvolacího soudu z 15. 2. 2006, napadeném dovoláním nejsou totožné. Bylo proto nutné dospět k závěru, že řešení základní otázky tohoto sporu, tj. aplikace a výklad ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak jej uskutečnil odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, není řešením právní otázky v souladu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.). Proto tu je dána u dovolání dovolatelek přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo pak dovolacím soudem posouzeno i jako dovolání důvodné, protože právní posouzení věci odvolacím soudem, lišící se od již citovaných právních závěrů dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR, nebylo možné přesvědčivě označit jako správné při posouzení věci, jež by mělo plnou oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).
V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d a § 226 občanského soudního řádu), přikročí soud prvního stupně, vedle pokračování podle zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu z 15. 2. 2006 (sp. zn. 16 Co 455/2004 Krajského soudu v Brně, podle výroku označeného II.), také i k zevrubnějšímu objasnění otázky prekluze nároku žalobkyně „s ohledem na obsah výzvy k vydání nemovitostí ze dne 23. 5. 1991“, přičemž bude mít na zřeteli shora již citované závěry dovolacího soudu i Ústavního soudu ČR.
Při rozhodování o nákladech řízení bude mít soud prvního stupně na zřeteli i rozhodnutí o nákladech odvolacího či dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 10. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3466/2006

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, za účasti 1/ P. f. Č. r., 2/ L. Č. r., s. p., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům a o zrušení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 194/2004, o dovolání účastníka označeného 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006 , č. j. 28 Co 356/2006-319, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Účastník 2/ L. Č. r., s. p., je povinen nahradit žalobci náklady řízení o dovolání v částce 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Ve vztazích mezi ostatními účastníky řízení nevzniklo žádnému právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :
I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl – v níže uvedeném rozsahu meritorních výroků I. a III. nižší instance – potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 11. 2004, č. j. 7 C 194/2004-166.

Oproti vymezení pozemků, jak je obsahoval rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval odvolací soud podle vlastních závěrů pouze v rozsahu, v jakém byl prvostupňový rozsudek odvoláním účastníka 2/ napaden. Již před soudem prvního stupně bylo tedy pravomocně rozhodnuto, že žalobce je vlastníkem pozemků v k.ú. Š. L. parc. č. 88, 90, 99/2, 99/3, 101, 175/2 (I.); stejně tak bylo rozhodnuto, že je žalobce vlastníkem pozemků parc. č. 69, 73, 174/1, 174/2, všechny v tomtéž k.ú. ve zjednodušené evidenci (II.). Ohledně všech takto vypočtených pozemků bylo též zrušeno a soudním rozhodnutím nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu P. ze dne 21. 6. 2004 (blíže viz citovaný rozsudek) o jejich nevydání (III.).

Předmětem rozhodnutí odvolacího soudu zůstaly pozemky parc č. 99/4, 100, 102 v k.ú. Š. L.; napadený vyhovující výrok o jejich vlastnictví žalobcem odvolací soud svým výrokem I. potvrdil a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen též výrokem II. rozsudku odvolacího soudu stran zrušení a nahrazení negativního správního rozhodnutí o vydání těchto pozemků výrokem soudu.

Odvolací soud dále nákladovými výroky III., IV. přiznal žalobci proti účastníku 2/ právo na náhradu nákladů řízení před první instancí ve výši 5.075,- Kč a před odvolací instancí ve výši 10.150,- Kč; jiné částky nebyly z titulu náhrady nákladů řízení mezi účastníky přiznány.

2. Právní závěry odvolací instance, vycházející z prvostupňových skutkových zjištění, byly determinovány závaznými právními názory Nejvyššího soudu, vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 16. 3. 2006, č. j. 28 Cdo 1706/2005-293; tímto rozsudkem byl v rozsahu již z bodu 1. patrného zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 4. 2005 a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud proto zahrne právní důvody rozsudku odvolacího soudu do rámce svého vlastního (následujícího v části II.) přezkumu právních aspektů věci.

Předesílá se jen, že předmětem žaloby byl nárok žalobce, kvalifikovaný podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Žalobce usiloval po neúspěchu svých restitučních požadavků před pozemkovým úřadem, aby soudy rozhodovaly o jeho žalobě v řízení podle části páté o. s. ř. (§ 9 odst. 4, 6 zákona o půdě, § 244 a násl. o. s. ř.).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu účastník 2/ dovoláním, k němuž připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

V tomto dovolání rekapituloval dovolatel dosavadní průběh řízení a dovodil, že je dána přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tento zásadní právní význam spatřoval již v kontradikci mezi právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím rozsudku v této věci (viz výše) a odlišným právním názorem, jež měl být vysloven v rozsudku téhož soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 28 Cdo 1917/2005-357.

Dovolatel dále namítal, že potenciální dědic pozemků JUDr. M. E. L. (právní předchůdce žalobce) nevyužil právních možností daných mu dekretem č. 12/1945 Sb.; tak mohl dosáhnout vynětí věcí z konfiskace. Dále se v dovolání brojí proti posouzení problematiky tzv. ležící pozůstalosti vyššími instancemi. Poukazuje se též na (ze sčítání v roce 1930 dovozovanou) německou národnost v roce 1938 zemřelého F. Z. L. Kromě toho se tvrdí, že ke konfiskaci docházelo podle ustálené judikatury ex tunc; zpochybňují se tedy účinky konfiskační vyhlášky ONV v S. ze dne 19. 4. 1948 (neměla založit restituční titul). Dovolatel, též s odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/98 a II. ÚS 126/02, žádal, aby byl napadený rozsudek odvolací instance zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. K dovolání se opakovaně písemně vyjádřil žalobce. Ten zpochybnil obsah dovolání, zejména pokud jde o problematiku ležící pozůstalosti a judikaturu k ní se vážící. Analyzoval podle něj relevantní judikaturu Ústavního soudu s tím, že byla buď užita správně, nebo nezavazuje obecné soudy k právnímu posouzení věci pro žalobce nepříznivému. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, podle žalobce správně posoudil status právního předchůdce žalobce M. E. L.; v důsledku toho se stal žalobce oprávněnou osobou v restituci, v níž je restituční titul dán. Žalobce žádal, aby bylo dovolání odmítnuto či zamítnuto.

K dovolání se vyjádřil také účastník ad 1/. Ten považoval argumentaci účastníka 2/ za správnou a jeho dovolání za důvodné.

II.

5. Nejvyšší soud zjišťuje, že dovolání podal účastník 2/, zastoupený advokátem, v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod svým obsahem odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci.

Dovolací soud se však nejprve musel zabývat tím, zda je dovolání přípustné. Vzhledem k výsledné konformitě rozsudků obou nižších instancí mohla být dána přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku.

6. Dovolací soud ještě před posouzením přípustnosti dovolání předesílá, že neshledává důvod jakkoli zasáhnout do též napadeného potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu o tom, že se – zároveň částečně zrušené – rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o relevantních pozemcích (viz 1.) nahrazuje rozsudkem soudu. Zrušovací část se sice jeví jako vyslovená ultra vires, ale výrok o nahrazení odpovídá § 250j o. s. ř. a formulace žalobního petitu a rozsudků obou instancí též o určení vlastnictví, která je co do věcného řešení rozhodující, odpovídá konstantní judikatuře NS (podrobněji viz např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 915/2006).

7. Dovolatelovy námitky o rozporu již předchozího rozsudku NS v této věci (sp.zn. 28 Cdo 1706/2005) s rozsudkem téhož senátu sp. zn. 28 Cdo 1917/2005 nejsou přiléhavé.

Předpokladem rozdílného právního posouzení mj. je, že obě porovnávané věci vykazují obdobný – přinejmenším v podstatných skutečnostech – skutkový základ, z něhož se pak vyvozují odlišné právní závěry. U zde porovnávaných rozsudků to však nelze oprávněně tvrdit.

Rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, na který bude ještě v tomto odůvodnění navázáno, vycházel v této restituční věci z podstatné skutečnosti v relaci k předmětným pozemkům: totiž z konfiskační vyhlášky ONV v S. ze dne 19. 4. 1948, kterou byl teprve konfiskační proces vůči pozemkům dovršen (k tomu blíže srov. R 15, 16/94). Teprve tímto rozhodnutím, jež spadá do rozhodného období a je tudíž podle konstantní judikatury zneužitím totalitní moci, nastoupily vůči nemovitostem v plné míře účinky konfiskace podle již citovaného dekretu presidenta republiky – nikoli ex tunc vydáním dekretu č. 12, jak tvrdí dovolatel (nešlo o znárodnění) – a je tedy dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě.

Základem právního posouzení věci sp. zn. 28 Cdo 1917/2005 však byla jiná skutková zjištění.

Ještě soud prvního stupně, jenž žalobě v posledně citované věci vyhověl, vyšel z existence konfiskační vyhlášky (zřejmě souhrnné) ze dne 14. 4. 1948, podstatné pro závěr o restitučním titulu. Odvolací soud však ve svém měnícím rozsudku zmiňuje už jen (pravděpodobně dílčí) konfiskační vyhlášky ze dnů 26. 2. a 29. 8. 1947 a z dat jejich vydání dovozuje, že ke konfiskaci nemovitostí došlo přede dnem 25. 2. 1948, tedy před začátkem rozhodného restitučního období. Dovolací soud pak, vázán skutkovým základem věci zjištěným odvolacím soudem, na jedné straně při svém právním posouzení věci nezmiňuje dokonce žádné datum konfiskačního aktu (ani před ani po 25. 2. 1948), na straně druhé však dovozuje, že oprávněná osoba v restituci již nemůže použít určovací žalobu (§ 80 písm. c/ o. s. ř., po hmotněprávní stránce § 126 odst. 1 o. z.), „mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm p/ zákona č. 229/1991 Sb.“

Je snad jasné, že takto kontradikce dvou meritorních rozhodnutí nevyhlíží.

8. Jako obiter dictum dovolací soud neuznává námitky, jež byly v řízení před nižšími instancemi vzneseny proti účinnosti konfiskační vyhlášky ze dne 19. 4. 1948 – ta údajně neměla být řádně doručena všem zúčastněným osobám. Lze jen připomenout, že 1) bylo dědictví po F. Z. L. ve stádiu hereditas iacens, 2) došlo k oznámení konfiskace veřejnou vyhláškou v intencích tehdejšího relevantního předpisu a 3) případné nedostatky doručování nemohou jít k tíži restituenta; důkazní břemeno nese, při eventualitě non liquet, protistrana (obvykle stát nebo instituce povinná k vydání věci). Podrobněji viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 147/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 38, č. 167.

9. Přes shora popsané právní otázky, na jejichž správném řešení je napadený rozsudek založen, připouští Nejvyšší soud dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Důvodem je judikatorní novost právních otázek, spočívajících v tom, které osobě (osobám) byla konfiskována ležící pozůstalost a subsidiárně i v tom, zda skutečnosti nastalé na straně právního předchůdce žalobce mohly mít vliv na jeho status oprávněné osoby.

10. Samotný fakt, že šlo o ležící pozůstalost, nebránil účasti této fiktivní právní konstrukce v konfiskačním řízení (R 50/2001). Podstatnější je však otázka, která fyzická osoba byla podle tehdejší právní úpravy oprávněna tuto pozůstalost reprezentovat. Jak vyplývá z Komentáře k o. z. o. autorů Roučka, Sedláčka a kol. (díl III.) zejména k §§ 547 a 819, do okamžiku přijetí dědictví dědickou přihláškou se na pozůstalost hledí „jako kdyby dosud byla v držení zemřelého“. Poté, až do odevzdání dědictví oprávněnému dědici, „dědic představuje zůstavitele“ a oba se vůči třetím osobám „považují za osobu jedinou“. Práva a povinnosti svázané s pozůstalostí ovšem ještě dědici (dědicům) nenáležejí; k tomu dochází až v důsledku odevzdání dědictví.

Tato interpretační východiska tehdejší právní úpravy opravňují k závěru, že státem byla konfiskována ležící pozůstalost, která, byť personifikována skrze výkladovou fikci (v postavení adekvátním právnické osobě), představovala především majetek zůstavený F. Z. L.; není možné uzavřít, že došlo ke konfiskaci majetku dědiců po něm (tím spíše, že jejich osudy byly komplikované, viz dále).

11. Judikatura Ústavního soudu nezpochybňuje tyto právní závěry. Na rozdíl od nálezů Ústavního soudu letmo zmíněných dovolatelem považuje Nejvyšší soud za významný především nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 114. Tento nález předpokládá, že se za situace, kdy byla konfiskována ležící pozůstalost, stávají tehdejší dědicové nynějšími oprávněnými osobami – restituenty. Při analýze výkladu užitého v nálezu lze namítnout, že se po tehdejším dědici nyní požaduje, aby prokázal podání dědické přihlášky. Posledně zmíněný úkon však nelze konstruovat, navíc při vědomí speciální sukcese oprávněných osob v restituci, jako obecnou podmínku nabytí statusu oprávněné osoby. Po stěžovatelce byl v citovaném nálezu žádán průkaz dědické přihlášky proto, že nespadala do okruhu tehdejších zákonných dědiců ani neměla příbuzenský poměr k zůstaviteli jako potenciální restituentka, a zkoumalo se tudíž, zda jí mohl svědčit jiný dědický titul (závěť, viz § 4 zákona o půdě). V nyní posuzované věci však byl otec žalobce M. E. L. přímým příbuzným a osobou náležející k zákonným dědicům svého zemřelého otce F. Z. L.

12. Po smrti F. Z. L. v roce 1938 se k dědictví přihlásily jeho dcery, sourozenci M. E. L. Ty však, jak je patrné ze spisu, v pozdějším období, především vzhledem ke svým příbuzenským vazbám do německé Říše, nepřicházely v úvahu pro odevzdání dědictví. Jediným, kdo mohl reálně dědit, byl po skončení II. světové války M. E. L.

Ten však pracoval již od počátku tzv. druhé republiky na konci roku 1938 a poté po dobu německé okupace v čs. exilové vládě v L. Tam přijal od 8. 6. 1942 velvyslanecký status a svou misi v L. ukončil až dne 1. 2. 1947, tedy již v době, kdy byly činěny konkrétní kroky ke konfiskaci majetku L. (dekret č. 12/1945 Sb. ostatně nabyl účinnost již 23. 6. 1945).

Za tohoto stavu nelze nyní přičítat M. E. L. k tíži tehdejší nepodání dědické přihlášky. Lze naopak konstatovat, že v době završeného odnětí věcí státem v roce 1948 byl v úvahu přicházejícím dědicem po F. Z. L.. Byl však především – a to nutno ve vztahu k restituci zdůraznit – potenciální oprávněnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě jako syn osoby, jejíž věci přešly na stát. Zemřel-li před vydáním restitučního předpisu, pak jeho právním nástupcem se stal jeho syn – nynější žalobce.

13. Pro věc určující právní otázky byly proto odvolacím soudem, při jeho vědomí vázanosti předchozím právním názorem Nejvyššího soudu, vyřešeny správně. Dovolací důvod konkretizovaný dovolatelem, spočívající v obecné rovině v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci nižší instancí, tedy není naplněn.

Dovolací soud proto dovolání účastníka 2/ podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítá.

14. Podle § 243b odst. 5 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. náleží úspěšnému žalobci vůči dovolateli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vynaložila strana žalující v podobě jednoho úkonu právní služby, spočívajícího v písemném vyjádření k dovolání. Další doplňující vyjádření již dovolací soud nepovažuje za nezbytné úkony k uplatnění či bránění práva v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř.

Dovolací řízení bylo zahájeno již po 1. 9. 2006. Za úkon tedy náleží podle aktuálního znění vyhlášky č. 484/2000 Sb. sazba odměny ve výši 5.000,- Kč, snížená o 50% za jediný úkon v dovolacím řízení (§ 11, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). K částce 2.500, Kč je poté nutné přičíst 300,- Kč režijního paušálu.

Mezi ostatními účastníky řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3465/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) J. K., zastoupené a b) nezletilé V. Ch. K., žijící u matky E. K., S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 1140/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 487/2000 (žalobkyň J. K. a nezletilé Ch. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. J. P.,
a 2. J. P., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci 27. 4. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 25. 7. 2006, čj. 12 C 487/2000-171. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. K. a nezletilé V. Ch. K. o uložení povinnosti žalovaným J. P. a J. P. uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání domu čp. 3/86 s pozemky parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž., zapsaných na listu vlastnictví č. 90 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.015,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit společně a nerozdílně i na účet Okresního soudu v Liberci 420,- Kč.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 2. 5. 2007, sp. zn. 35 Co 1140/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náklady odvolacího řízení 21.213,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že vycházel ve svém rozhodování
i z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 18. 4. 2000 (28 Cdo 34/99 Nejvyššího soudu), jímž byly zrušeny v této právní věci vydané rozsudky Okresního soudu v Liberci z 8. 10. 1996, čj. 19 C 586/95-31, a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 28. 4. 1998, sp. zn. 30 Co 418/98, a věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.
V rozsudku odvolacího soudu z 2. 5. 2007 byla shrnuta skutková zjištění, učiněná v této právní věci tak, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, zakoupil v roce 1963 původní žalobce J. K., který je užíval k rekreačním účelům, ale rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 v trestním řízení soudním, vedeném pod sp. zn. 1 T 1/75, bylo rozhodnuto o jejich propadnutí ve prospěch státu (ke zrušení tohoto rozhodnutí došlo až v roce 1990 pod sp. zn. 1 Rt 141/90 Obvodního soudu pro Prahu 2). Nemovitosti zůstaly po září 1968 opuštěny a bez údržby, až je kupní smlouvou z 15. 8. 1977 (registrovanou bývalým Státním notářstvím v Liberci 5. 9. 1977 pod sp. zn. R I 669/77) koupila od státu – Místního národního výboru v Ž. R. P., matka žalovaného J. P., za kupní cenu 4.341,70 Kč, přičemž k pozemkům parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž. bylo pro kupující zřízeno právo osobního užívání pozemků. Uzavření kupní smlouvy z 15. 8. 1977 předcházelo převedení státu propadlých nemovitostí dne 1. 4. 1975 z Obvodního národního výboru v P. 2 na Okresní národní výbor v L. se zůstatkovou cenou 14.000,- Kč; poté byly nemovitosti převedeny hospodářskou smlouvou z ONV L. na Místní národní výbor Ž. a uvedením ceny 10.000,- Kč. Žalovaní J. P. a J. P. nabyli vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, kupní smlouvou od R. P., uzavřenou 8. 12. 1977 a registrovanou Státním notářstvím v L. pod sp. zn. R I 991/77.

Pokud šlo o to, zda R. P., právní předchůdkyně žalovaných, nabyla kupní smlouvou z 15. 8. 1977 dům čp. 3/86 v Ž. v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) poukázal odvolací soud zejména na posudek znalce Ing. L. B. z 19. 1. 1998, provedený v tomto řízení, podle něhož při původním ocenění domu před uzavřením kupní smlouvy z 15. 8. 1977 odhadcem J. D. (který tehdy ocenil dům včetně jeho hospodářské části a trvalých porostů částkou 4.341,70 Kč) „nedošlo k žádným podstatným chybám nebo opomenutím“, a to vzhledem ke značné zchátralosti stavby, která nebyla více jak 9 roků obývána, takže stanovení hodnoty domu ve výši 10 % skutečné ceny tehdy platná cenová právní úprava připouštela. Pokud bylo v hospodářských smlouvách o převodu správy nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, uvedena vyšší zůstatková cena, byl odvolací soud toho názoru, že tu šlo „o administrativní listiny sloužící k převodu správy majetku a ceny na těchto listinách vyjadřují jen určitý názor správního orgánu, a že tyto listiny nemohou být důkazem o skutečné ceně nemovitostí“.
Pokud se odvolací soud zabýval otázkou žalobkyněmi namítaného překročení nejvyšší výměry pozemků, k níž tu bylo nabyvatelce R. P. zřízeno právo osobního užívání pozemků, byl odvolací soud toho názoru, že tu není rozhodné, že nemovitosti byly fakticky užívány k rekreačním účelům, ale za podstatnou je tu třeba považovat tu skutečnost, že až do 14. 8. 1985 (kdy bývalý Městský národní výbor v Č. D. rozhodl o změně užívání domu čp. 3/86 v Ž. na rekreační chalupu, bylo nutno tento dům považovat za rodinný domek) bylo překročení faktické výměry pozemků ve srovnání s nejvyšší přípustnou výměrou pozemků ve smyslu tehdy platného ustanovení § 20 odst. 1 občanského zákoníku (jen ve výši 31 m2), a to, jak zjistil soud prvního stupně, zejména z toho důvodu, že vzhledem ke stavu terénu v okolí pozemků parc. č. 70 a parc. č. 440 v Ž. by „oddělením jakékoli výměry od těchto pozemků vznikl neobhospodařovatelný kus pozemku bez vlastního přístupu, jehož zbudování by bylo značně nákladné“.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 28. 6. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště 24. 7. 2007 k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné a z obsahu dovolání vyplývalo, že mají za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky poukazovaly na to, že domek v Ž. byl J. K. a jejím manželem zakoupen ve stavu, při němž se nedalo v domku bydlit. Na domku, který byl v havarijním stavu, byly provedeny nákladné opravy, aby se mohl užívat k rekreaci; investice přesahovaly více než 20.000,- Kč, tedy nejméně pětinásobek kupní ceny, za niž pak domek získala R. P. Po provedených stavebních úpravách se dalo bydlet v pokoji v přízemí a v pokoji v podkroví. Cena 4.341,70 Kč, uvedená v kupní smlouvě z 15. 9. 1977, byla tedy mnohem nižší než ve skutečnosti domek svou cenu měl a žalovaní jej užívali bez dalšího přes 30 roků. Žalovaní neprokázali v soudním řízení, jaké opravy po získání domku v něm prováděli.
Pokud šlo o zřízení práva osobního užívání pozemků R. P. v souvislosti s koupí domu čp. 3/86 v Ž., došlo tu k překročení maximální přípustné výměry pozemků podle ustanovení § 200 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (v tehdejším znění), a to o 431 m2; zaplaceno bylo za 1 m2 1,50 Kč, ale cena pozemku pro trvalé užívání podle § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. v obcích s menším počtem obyvatel činila 4,- Kč za 1 m2; došlo tu tedy k porušení obecně závazných předpisů o výměře pozemků do osobního užívání a o jejich ceně.
Soudy obou stupňů vůbec nebraly v úvahu ceny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, jak byly uváděny v účetní evidenci orgánů státní správy. Šlo o tyto ceny: 14.000,- Kč při jejich převodu ze správy Obvodního národního výboru P. 2 na Okresní národní výbor L., a 10.000,- Kč při převodu na Místní národní výbor Ž. Kupující R. P. tedy nemovitosti získala při koupi v roce 1977 jen za cca 43 % jejich účetní hodnoty. Podle názoru dovolatelek nelze tu pokládat za správný názor soudů obou stupňů, že ceny uvedené v účetní evidenci správních orgánů jsou pouze informativní.

Podle názoru dovolatelek nebyl správný ani posudek znalce Ing. L. B., vypracovaný v tomto soudním řízení; znalecký posudek neobsahuje místnosti v podkroví, které upravil již J. K.“; znalec také nemohl odečíst při stanovení obytné plochy místnostní v domě 12 m2 z plochy kuchyně (což tu představovalo téměř 50 % obytné plochy v domě, která činila 24,84 m2), protože zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, tento odpočet se připouštěl pouze v souvislosti s byty s nadměrnou velikostí, nikoli při výpočtu ceny celého domu a při výpočtu podlahové plochy obytných místností v něm; znalec rovněž neměl důvod stanovit vysoké opotřebení stavby o 90 %, protože domek byl rekonstruován po generální opravě po jeho koupi původním vlastníkem v roce 1963.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo odvolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 487/2000 Okresního soudu v Liberci), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 5. 20047, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Při rozhodování o dovolání dovolatelek bylo třeba mít na zřeteli, že v této právní věci (sp. zn. 12 C 487/2000 Okresního soudu v Liberci, dříve sp. zn. 19 C 586/95 téhož soudu) rozhodoval již i dovolací soud, a to rozsudkem z 18. 4. 2000, 28 Cdo 34/99. V tomto rozsudku bylo dovolacím soudem jednak konstatováno, že původní žalobce J. K. „je osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci“ (srov. § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a že po zrušení výroku rozsudku k propadnutí majetku se ex tunc obnovilo jeho původní vlastnictví majetku, přičemž realizace těchto obnovených vlastnických práv, včetně vydání věcí, jež dříve propadly státu, mohlo bránit jen zcela jednoznačné prokázání toho, že tyto věci nebyly nabyty od státu fyzickými osobami v rozporu s tehdy planými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Bylo třeba se v celém rozsahu zabývat tím, „zda tu věc nebyla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy, ale také tím, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelky (R. P.) ze smlouvy z 15. 8. 1977“. Podle názoru dovolacího soudu šlo tu o to zabývat se tím, zda byly splněny zákonné předpoklady pro převod věcí z národního majetku podle tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, zda při převodu nemovitosti bylo postupováno podle směrnic stanovených pro postup státních orgánů a organizací při převodu rodinných domků z národního majetku občanům a zda tu i z tohoto hlediska nedošlo případně ke zvýhodnění osoby, nabývající nemovitosti, a to ke zvýhodnění protiprávnímu“.
Soud prvního stupně se uvedenými otázkami, na něž poukazoval dovolací soud ve shora citovaném rozsudku, zabýval a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že: a) postup při prodeji nemovitostí smlouvou z 15. 8. 1977 kupující R. P. nebyl v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. (ve znění platném v době prodeje nemovitosti), ani se směrnicí ze 16. 3. 1966, čj. 314/9000/66, uveřejněnou pod č. 9/1966 Věstníku ministerstva financí, o zabezpečení a správě i realizaci majetku nabytého státem; b) žalobkyním se nepodařilo prokázat, že by závěry znaleckého posudku, ze které soud vycházel, neodpovídaly skutečnému stavu nemovitosti; c) po místním šetření o tom, jak jsou pozemky v daném případě situovány v krajině, byl tu na místě závěr, že oddělením jakékoli výměry od pozemků parc. č. 70 a parc. č. 440 v katastrálním území Ž. by vznikl neobhospodařovatelný kus pozemku bez vlastního přístupu, jehož zbudování by bylo vzhledem k poměrům okolního terénu značně nákladné.
Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením skutkových zjištění soudem prvního stupně a shodně s tímto soudem dospěl k závěru, že matka žalovaných R. P. nenabyla nemovitosti, o něž šlo v tomto řízení, kupní smlouvou z 15. 8. 1977 ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (jak to má na zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Při posuzování a hodnocení v řízení zjištěných skutečností postupovaly soudy obou stupňů podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu, zakotvujícího procesní zásadu volného hodnocení důkazů soudem. Nešlo tu o případ, který má na zřeteli např. rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že by tu „rozhodnutí soudu vycházelo ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, při němž by soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ani že by soud neukládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanoveních občanského soudního řádu nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu)“.

S přihlížením k zákonným předpokladům přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, které se tu na daný případ vztahuje, dovolací soud musel s uvážením shora uvedených okolností o průběhu
a výsledcích řízení v této právní věci posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.
a jmenovitě a ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona), případně právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Dovolací soud však při posuzování výčtu uvedených zákonných předpokladů přípustnosti dovolání neshledal, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by se při aplikaci a výkladu použitého právního předpisu odchýlil od toho, co bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu z 18. 4. 2000 (28 Cdo 34/99 Nejvyššího soudu), anebo že by řešil některou právní otázku takové povahy, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s uvážením zejména právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jako i s uvážením právních závěrů z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR); rozdílné rozhodování některé právní otázky odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, související s touto projednávanou právní věci, tu dovolací soud rovněž neshledal.
U dovolání dovolatelek nejsou tedy, podle názoru dovolacího soudu, dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu (ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5
a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. září 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3461/2007

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce D. I. d. – K., družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. b. d. L., zastoupenému advokátem, 2) Ing. M. N., správci konkursní podstaty úpadce T., a. s. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 101/99, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 11 Cmo 239/2006-269, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007, č. j. 11 Cmo 239/2006-269, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 33 Cm 101/99-210, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem odvolacího soudu výše označeným byl s úpravou ohledně nákladů řízení potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem domu č.p. 27/4437 v ulici Komenského, postaveného na stavebního parcele č. 6112 v katastrálním území a obci J., zapsaného na listu vlastnictví č. 7458 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. Oba žalovaní byli solidárně zavázáni zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 12.703,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 14.668,- Kč.

Žaloba byla podána z toho důvodu, že se nepodařilo dosáhnout zápisu v katastru ve prospěch žalobce; ten proto dovodil svůj naléhavý právní zájem na žalobě podle § 80 písm. c/, o.s.ř. Žalovaní se v průběhu sporu bránili poukazem na průběh investice do integrovaného domu (byty, velkoprodejna) a namítali existenci ujednání o svém budoucím vlastnictví k vystavěné nemovitosti.

Při dokazování bylo zjištěno, že došlo k tomuto sledu relevantních právních skutečností:
- v letech 1998 – 1990 se tvořil smluvní vztah mezi žalovaným SBD LIAZ a TUZEX, a.s.; formou smlouvy o sdružení podle § 360a hosp. zák. došlo ke sdružení finančních prostředků s tím, že stavebníkem bude SBD a po dokončení stavby bude TUZEX jako uživatel části nemovitosti též vlastnicky participovat;
- stavba byla dokončena a kolaudována s právní mocí dne 26.4.1994; v průběhu celé výstavby vystupovalo SBD, nyní první žalovaný, jako stavebník;
- dne 13.2.1995 došlo při členské schůzi žalovaného SBD k vyčlenění a vzniku nového družstva; nájemci bytů v domě vytvořili samostatné družstvo, které je nyní žalobcem; toto družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku 18.7.1995;
- dne 10.7.1996 učinili oba žalovaní (tehdy úpadce) navzájem notářské prohlášení, ve kterém konstituovali své spoluvlastnictví k nemovitosti.

Odvolací soud dovodil, že předmětný objekt domu (se zastavěným pozemkem) je jedinou stavbou včetně integrovaných součástí (prostor) a konstatoval, že žalobce vznikl již v době existence kolaudované stavby. Zápisem do obchodního rejstříku dne 18.7.1995 žalobce nejen vznikl, ale i nabyl vlastnictví domu ze zákona – přechodem podle § 29 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Notářské prohlášení, které sepsali v roce 1996 žalovaní, tedy již nemá žádné právní účinky.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Oba provedli obšírný skutkový i právní rozbor věci a z hlediska jimi tvrzené nesprávnosti aplikace práva se shodli na tom, že odvolací soud pochybil při použití § 29 zákona o vlastnictví bytů. Z dovolání obou účastníků lze použít jako formulaci právní otázky tu, kterou nastolil druhý žalovaný a která považuje za rozhodující stav právních vztahů k domu v okamžiku vzniku žalobce jeho vyčleněním z SBD L., tedy z prvního žalovaného.

Žalobce se k dovolání žalovaných vyjádřil. Považoval text dovolání za nedostatečný v tom směru, že v něm není dostatečně vymezena relevantní právní otázka. V každém případě pak tvrdil, že napadenému rozsudku nelze přičíst zásadní právní význam. S odkazem na úpravu přípustnosti dovolání. Navrhoval, aby bylo dovolání obou žalovaných odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolání byla podána ve lhůtě a že dovolatelé jsou zastoupeni advokáty (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud potvrdil rozsudek první instance bez předchozí diformity, musel dovolací soud posoudit, zda je dovolání přípustné pro zásadní právní význam napadaného rozsudku podle § 237 odst 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. V případě kladného závěru o přípustnosti dovolání se mohl zabývat otázkou naplnění tvrzeného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. případně nesprávným posouzením věci.

III.

Dovolání je přípustné i důvodné.

Podle § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se mezi dosavadním družstvem a novým družstvem se provede vypořádání majetku, práv a povinností, které z dosavadního družstva přecházejí na nové družstvo, přičemž se vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné; pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích. Nedojde-li k jiné dohodě, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům uvedeným v odst. 1. S přechodem vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popřípadě domu nebo domům, přechází na nové družstvo dnem jeho vzniku souhrn majetkových hodnot a zdrojů jejich krytí týkajících se této budovy nebo budov, popřípadě domu nebo domů. Vypořádání se provede v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva. Nárok na vypořádání je splatný uplynutím šesti měsíců od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž došlo ke vzniku nového družstva.

Nejvyšší soud se příbuznou problematikou již zabýval, ne však za zcela stejných zjištěných okolností. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2125/2007 dovodil, že při přechodu domem zastavěného pozemku (spolu s domem ve vlastnictví družstva), a to při vyčlenění na družstvo nově vytvořené, nemusí dojít k dohodě obou družstev. Přesto přejde na vyčleněné družstvo i vlastnictví k zastavěnému pozemku. Judikát však presumuje nezbytnost provést vypořádání družstev podle § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2417/2002 se uzavírá, že v intencích § 29 zákona o vlastnictví bytů dochází k přechodu členství z dosavadního na vyčleněné družstvo za podmínek, kterými jsou (1) rozhodnutí o vyčlenění, (2) vznik vyčleněného družstva dnem zápisu do obchodního rejstříku, (3) majetkové vypořádání mezi dosavadním a vyčleněným družstvem ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení. Relativně nejblíže k nyní posuzované věci má rozsudek zdejšího senátu sp.zn. 28 Cdo 469/2002, kde byla jádrem sporu neexistence dohody, jak ji předpokládá v rámci vypořádání obou družstev § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Problém tam však bezprostředně nespočíval v neochotě se vypořádat, ale v tom, že žalované (dosavadní) družstvo neuznávalo, že objekt bydlení a objekt občanské vybavenosti, označené rozdílným číslem popisným, představují jedinou budovu.

Lze tedy konstatovat, že právní otázka aplikace a výkladu § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, jak je v nyní posuzované věci nastolena, splňuje znak judikatorní novosti a tedy i podmínku přípustnosti obojího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Z hlediska právního posouzení věci není pochyb o tom, že ve shora citovaném § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů se konstituuje přechod majetku z dosavadního na vyčleněné družstvo (nedošlo-li k jiné dohodě – to se nestalo). Tento vlastnický přechod však neprobíhá, jak je patrné z textu citovaného ustanovení, zcela izolovaně a bez dalšího. Výslovně se předpokládá, že mezi dosavadním a novým družstvem se souběžně provede vypořádání majetku, práv a povinností, které vzájemně přecházejí, a to i v penězích. Tato podmínka vypořádání platí zjevně i v případě, že – s ohledem na neexistenci jiné dohody – přejde na nové družstvo vlastnictví či spoluvlastnictví k budově (bytovému domu).

Ze spisu se podává více zásadních skutečností, které již byly v podstatných bodech rekapitulovány. Není z něj však zřejmé, že by mezi již dříve existujícím a nově založeným družstvem, tedy mezi žalobcem a prvním žalovaným, došlo k jakémukoliv vypořádání stran předmětné nemovitosti (s pozemkem). Přitom samotný integrovaný dům je nemovitostí podle všeho víceúčelovou a na její výstavbě významně participovali oba žalovaní. Tato skutečnost nemůže být z hlediska splnění podmínek přechodu vlastnictví domu ignorována a dá se spíše předpokládat, že k majetkovému vypořádání zde dosud nedošlo.

Dovolací instanci bylo zasláno po postoupení spisu několik podání všech procesních stran, avšak k jejich věcnému obsahu nebylo možné – viz vázanost dovolacími důvody uvedenými v zákonné lhůtě – přihlížet. Za zmínku však stojí podání žalobce, v němž se upozorňuje na vyloučení spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem z konkursní podstaty druhého žalovaného (úpadce). To však neznamená nic jiného, než že na straně druhého žalovaného podle všeho nemusí být dána pasivní věcná legitimace. V tomto ohledu do dříve očekávaného smluvního vývoje vlastnických vztahů mezi žalovaným pro ně nepříznivě zasáhl zákon č. 72/1994 Sb. To však neznamená, že by správce konkursní podstaty nemohl být žalován; ostatně aplikace § 29 odst. 3 citovaného zákona naznačuje jeho právní zájem na výsledku řízení, byť jen v pozici umožňující procesní obranu.

Právní závěr Nejvyššího soudu zní tak, že má-li v posuzované věci dojít k účinku přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem podle § 29 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, musí nejpozději současně dojít, jestliže se tak ještě nestalo, ke splnění zákonné podmínky vzájemného majetkového vypořádání žalobce a prvního žalovaného. Je na nižších instancích, aby zjistily, zda k vypořádání došlo a vyvodily z (ne)existence předestřené skutečnosti příslušný právní důsledek.

IV.

Poněvadž byl dovoláními naplněn dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přikročil ke zrušovacímu rozhodnutí. Musel tak učinit vůči rozsudkům obou nižších instancí, neboť obě rozhodnutí trpí stejným pochybením, resp. platí pro ně stejný právní závěr. Proto byly zrušeny rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).

V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech řízení o dovolání (§ 243a odst. 5, § 224 odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3458/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. H., proti žalovanému K. R., zastoupenému advokátem, o zaplacení 40.902, Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 210/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2006, č. j. 15 Co 249/2006-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
I.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 8. 11. 2005, č.j. 1 C 210/2004-124, jímž byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 40.902,- Kč včetně úroků z prodlení ve výši vymezené ve výroku I. rozsudku. Žádnému z účastníků nebyla stanovena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení.

2. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaná částka představovala dlužné nájemné za nájem čerpací stanice pohonných hmot v L., a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor a technického vybavení ze dne 28. 4. 2000 s dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 11. 3. 2002. Na platnost nájemní smlouvy nemělo vliv ani případné porušení zástavní smlouvy ohledně čerpací stanice, která byla uzavřena mezi žalobcem (jako zástavcem) a společností S. M., s. r. o. (jako zástavním věřitelem); šlo o odlišný závazkový vztah jak z hlediska subjektů, tak i obsahu. Odvolací soud odmítl provést další důkazy ve věci navržené v odvolání žalovaným, neboť byly uplatněny v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o přípustnost pro otázku zásadního právního významu a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci a v existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel považoval za stěžejní posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a technického vybavení ze dne 28. 4. 2000. Tvrdil, že předmětná smlouva nemohla být platně uzavřena, neboť žalobce v době jejího uzavření nebyl vlastníkem pronajímaných nemovitostí a zároveň porušil zástavní právo – uzavřel smlouvu bez souhlasu zástavního věřitele. Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že nepřipustil jeho návrh na výslech dalších svědků. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

II.

5. Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.

6. Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

7. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

8. Ze soudního spisu nevyplývá skutečnost tvrzená dovolatelem, že by pronajímatel (žalobce) nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí při uzavírání nájemní smlouvy (viz č.l. 66). Nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že bez předchozího souhlasu zástavního věřitele nemohlo dojít k platnému uzavření nájemní smlouvy. Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná podle § 39 občanského zákoníku (srov. R 64/2004).

9. Zásadní právní význam navíc nemůže být rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem též přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkovým základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“, resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentáře zejména k § 243a o. s. ř.). K návrhu dovolatele na výslech dalších svědků, tj. na uplatnění nových důkazů, nemůže dovolací soud přihlédnout (viz též § 241a odst. 4 o. s. ř.). Brání tomu navíc konstantní výklad přípustnosti dovolání – i když může být dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neznamená to, že by při této variantě přípustnosti mohl být uplatněn jiný dovolací důvod než podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (viz usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132).

10. Nelze tedy dovodit kontradikci judikatury vyšších soudů ani to, že by byla otázka nastolená dovolatelem řešena v rozporu s hmotným právem. Podmínky přípustnosti dovolání tedy nejsou splněny a dovolací soud žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítá.

11. Protistraně nevznikly v tomto řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.

V Brně dne 25. října 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu

28 Cdo 3454/2007

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. B. Ch., zastoupené advokátem, o zaplacení 180.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 117/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, takto:

I. Dovolání se v části, v níž směřuje do potvrzujícího výroku ve věci samé (I.)
a do výroků o nákladech řízení (IV. a V.), odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, se v měnícím výroku ve věci samé (II.) a v souvisejících výrocích o nákladech řízení (IV. a V.) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) k odvolání žalované rozsudkem ze dne
25. 4. 2007, č.j. 61 Co 53/2007-265, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město (soud prvního stupně) ze dne 29. 5. 2006, č.j. 36 C 117/2005-170, v části, jíž bylo žalobkyni přiznáno 100.000,- Kč s vymezeným příslušenstvím, ve zbývající části 80.000,- Kč s vymezeným příslušenstvím prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O části příslušenství, jehož přiznání žalobkyni bylo odvoláním rovněž zpochybněno, odvolací soud nerozhodl. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ze kterého však vyvodil (zčásti) odlišné právní závěry. Nájemní smlouvu ze dne 1. 10. 2004 uzavřenou na dobu určitou 5 let (dále jen „nájemní smlouva“), jíž žalobkyně pronajala v článku II. smlouvy specifikované nebytové prostory žalované za účelem jejího podnikání (zprostředkovatelské a obstaravatelské činnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje, hostinské činnosti a výroby potravinářských výrobků) považoval shodně se soudem prvního stupně za platnou. V jejím článku X. byla účastníky sjednána možnost tuto smlouvu vypovědět pouze z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Výpověď nájemní smlouvy ze dne 25. 7. 2005 (dále jen „výpověď“), v níž žalovaná uplatnila výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., odvolací soud neshledal
v rozporu s účelem citovaného ustanovení ani s dobrými mravy. Žalovaná v pronajatých prostorech podnikala pouze v prodeji základních potravin a poskytování drobného občerstvení, zbývající činnosti uvedené v nájemní smlouvě zde fakticky nevykonávala. Po zjištění, že její podnikání není efektivní, svoji „stěžejní“ podnikatelskou činnost, tj. hostinskou činnost, přerušila. Citované ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. je podle odvolacího soudu nutné vykládat extenzivně, neboť „nezpůsobilost k podnikání nespočívá pouze v přerušení či ukončení podnikatelské činnosti, ale i v hospodářské situaci podnikatele, který se bez své viny dostal do vážných finančních problémů, které se mohly při pokračování v činnosti prohloubit.“ Odvolací soud při tomto výkladu uplatnil „moderní ústavní nepsané pravidlo náležející mezi obecné zásady právní“, a to zásadu proporcionality, neboť za stávající situace nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby v závazkovém vztahu setrvávala. Přihlédl i ke skutečnosti, že žalovaná převzala předmět nájmu ve stavu, v němž nebylo možné jej ke sjednanému účelu užívat, a provedla nákladné stavební úpravy, za které jí bylo prominuto nájemné „pouze za dva měsíce (říjen a listopad 2004)“, jakož i ke snaze žalované zajistit žalobkyni náhradního nájemce nebytových prostor. Výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. proto byl podle odvolacího soudu naplněn a výpověď je třeba považovat za platnou.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvody výslovně uvádí, že řízení je stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že jako dovolací důvod uplatňuje i to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že uplatněný výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. byl naplněn, a výpověď je tak nutno považovat za platnou. Provádí analýzu citovaného zákonného ustanovení a zdůrazňuje, že termín „ztratí způsobilost“ je třeba vykládat tak, že nájemce nemůže objektivně vykonávat činnost, pro níž do nájemního vztahu vstupoval, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v takovém vztahu setrvával. Z tohoto pohledu je nevýznamné, že žalovaná ze své vůle pozastavila provozování živností výroba potravinářských výrobků a hostinská činnost, neboť jí trvalo oprávnění k dalším živnostem (zprostředkovatelská a obstaravatelská činnost, koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej), pro jejichž výkon si předmětné nebytové prostory rovněž pronajala. Žalovaná navíc výpovědní důvod vymezila jako „podnikatelský neúspěch“ (nedostatek financí) a nikoli „ztrátu oprávnění k podnikatelské činnosti, pro kterou si nebytové prostory pronajala.“ Výpověď proto „nelze kvalifikovat jako platnou, neboť vůle žalované směřující k právnímu úkonu neodpovídala právnímu předpisu (zákonnému důvodu), se kterým se zánik nájemního vztahu spojuje.“ Dovolatelka dále zpochybňuje skutkový závěr, že hostinská činnost, pro níž žalovaná pozastavila své živnostenské oprávnění, byla její „stěžejní“ podnikatelskou činností. Z výpovědi žalované i svědecké výpovědi její matky vyplynulo, že to byla „koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej“, a z daňových přiznání za rok 2004 a 2005 je naopak seznatelné, že to měla být „stavební činnost“. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem, že se žalovaná „bez své viny“ dostala do finančních problémů; poukazuje na skutečnost, že žalovaná byla profesionálem, „podnikatelkou provozující činnost na vlastní odpovědnost“ a taktéž že svůj zisk z podnikání ve výši 1.000.000,- Kč investovala do rodinného domu svých rodičů. Žalobkyně dále odmítá uplatnění extenzivního výkladu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. odvolacím soudem. Poukazuje na závěry vyslovené v komentáři k tomuto zákonu, podle kterých „… pokud podnikatel ztratí jedno živnostenské oprávnění, může na základě ostatních živnostenských oprávnění podnikat v nebytových prostorách“ s tím, že „ztráta živnostenského oprávnění nebude představovat výpovědní důvod ani tehdy, když přenechaný nebytový prostor nebude sloužit účelům podnikání …“, a taktéž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2876/2000 („Rc 43/2003“), podle kterého uplatnění citovaného výpovědního důvodu nesmí být v rozporu s dobrými mravy; proto je na místě zvolit spíše restriktivní výklad zákonného ustanovení. Za této situace byla zásada proporcionality odvolacím soudem aplikována nesprávně, neboť tato zásada „nejenže nemůže nahrazovat platné právo, ale v našem případě na daný skutkový stav vůbec nedopadá.“ Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry vyslovenými v rozsudku odvolacího soudu. Uzavřená nájemní smlouva umožňovala žalované provozovat v pronajatých prostorách ty živnosti, k nimž měla v den jejího uzavření živnostenské oprávnění; k výkonu takových činností ji však nezavazovala. Za situace, kdy žalovaná byla z důvodu nepříznivé ekonomické situace nucena přerušit výkon živnostenského oprávnění k hostinské činnosti a k výrobě potravinářských výrobků (tedy živnostem pro její podnikání „stěžejním“), nemohla již nebytový prostor užívat za účelem, pro který byl pronajat. Výpověď, kterou v souladu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nájemní vztah ukončila, považuje za platnou; výpovědní důvod vymezila jako „ztrátu způsobilosti k provozování živnosti“ a nikoli jako „podnikatelský neúspěch“, jak uvádí žalobkyně. Po přerušení živností již nadále v těchto oborech nepodnikala, a nelze tudíž usuzovat, že by její jednání bylo účelové. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V části, v níž dovolatel napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
(ač žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku nevznáší), není dána tzv. subjektivní přípustnost dovolání (§ 243b odst. 5, § 218 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním řízení) je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 154, sv. 2]; potvrzením odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem však dovolatelce žádná újma nevznikla.

Pokud dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v „ignoranci zákona“ odvolacím soudem a jeho „tvorbě práva za pomoci extenzivního výkladu a zásady proporcionality“. Tyto výtky však nemohou svědčit o případné vadě řízení (tj. vadě procesního postupu soudu), a tudíž je nelze podřadit dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.; jejich prostřednictvím (v kontextu dalších skutečností) dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jelikož dovolací soud v obsahu spisu neshledal ani jiné vady, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, uzavřel, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Nejvyšší soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (jež jsou pro napadené rozhodnutí v jeho měnící části určující), že výpověď je třeba považovat za platnou, neboť uplatněný výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. byl naplněn a současně tento právní úkon obstojí i z hledisek ustanovení § 39 obč. zák. (nebyl učiněn v rozporu s dobrými mravy).

Podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nájemce může písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytový prostor najal.

Nájemce může smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou na dobu určitou ukončit před uplynutím sjednané doby výpovědí, jejíž důvody jsou vymezeny ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. Tato právní úprava měla až do její novelizace zákonem č. 360/2005 Sb. (tedy i ve znění rozhodném v posuzované věci) kogentní charakter, tudíž důvody zákonem stanovené nebylo možné smluvně vyloučit. Způsobilostí k provozování podnikatelské činnosti se rozumí oprávnění k podnikatelské činnosti nájemce provozované v pronajatých prostorách, jež je vykonávána na základě živnostenského, případně jiného oprávnění; zánik takového oprávnění potom zakládá výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona. Za zánik živnostenského oprávnění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění účinném do 18. 9. 2005 (dále jen „zákon č. 455/1991 Sb.“) považuje mimo jiné
i pozastavení provozování živnosti na žádost podnikatele (srov. § 58 odst. 6). Pozastavení provozování živnosti podnikatelem (nájemcem) je proto způsobilé naplnit výpovědní důvod podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000, publikovaný pod č. 43/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Ztráta živnostenského oprávnění však představuje výpovědní důvod pouze tehdy, pokud byl nájemní vztah k nebytovému prostoru sjednán za účelem podnikání odpovídajícího právě tomuto živnostenskému oprávnění. Má-li podnikatel více živnostenských oprávnění a ztratí-li některé (některá) z nich, může v pronajatých nebytových prostorách nadále podnikat na základě oprávnění zbývajících. Ztráta živnostenského oprávnění nebude představovat výpovědní důvod ani tehdy, nebude-li přenechaný nebytový prostor sloužit účelům podnikání (srov. Liška, P., Lišková V. Zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Komentář. 3., doplněné a přepracované vydání, Praha. C. H. Beck, 2005, s 46-49).

V posuzované věci bylo zjištěno, že nebytové prostory byly žalobkyní pronajaty žalované za účelem provozování jejího podnikání, tj. zprostředkovatelské
a obstaravatelské činnosti, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodeje, hostinské činnosti a výroby potravinářských výrobků (čl. II. nájemní smlouvy). Přesto, že došlo k pozastavení provozování živností hostinská činnost a výroba potravinářských výrobků, žalované dále trvalo živnostenské oprávnění ke dvěma zbývajícím živnostem, pro než si od žalobkyně rovněž předmětné nebytové prostory pronajala. Po vypovězení nájmu žalovaná nadále prodávala a rozvážela dorty, tedy vykonávala činnost, jež je obsahem živnosti, z důvodu jejíhož provozování (mimo jiné) k uzavření nájemní smlouvy došlo. Zda žalovaná tuto činnost v pronajatých prostorách před vypovězením nájmu fakticky vykonávala či dokonce zda tyto prostory byly vůbec k jejímu výkonu způsobilé, je z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. nerozhodné. Dovolací soud proto pokládá závěr odvolacího soudu, že nájemní vztah byl platně vypovězen, jelikož citovaný výpovědní důvod byl naplněn, za nesprávný a dovolání v této části za opodstatněné.

Za této situace dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se správností závěru o tom, zda byla výpověď žalované učiněna v souladu s § 39 obč. zák., jakož
i zbývajícím uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jejichž posouzení by na výsledku dovolacího řízení již nemohlo nic změnit.

Jelikož žalovaná své dovolání směřuje proti „celému rozsudku Krajského soudu v Plzni“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti výrokům rozsudku, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky).

Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé a vůči výrokům o nákladech řízení, jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl; v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, a v závislých výrocích
o nákladech řízení, dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí ve věci samé odvolací soud rozhodne o odvolacímu přezkumu otevřeném nároku na zaplacení příslušenství, a to 8,75 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 16. 7. 2005 do 31. 12. 2005, 9 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 a úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí od 1. 7. 2006 do zaplacení, a znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu

28 Cdo 343/2001

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupen advokátem, o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 19/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j 18 Co 567/99-335, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 23. 1. 1992 u Okresního soudu v Pardubicích, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti blíže uvedené v žalobě. Tvrdili, že původním vlastníkem nemovitosti byl manžel a otec žalobců K. N. Ten byl odsouzen rozsudkem bývalého Státního soudu v Brně ze dne 14. 7. 1951, sp. zn. 1 Ts II 57/51, pro trestný čin velezrady, přičemž mu byl uložen i trest propadnutí celého jmění. Rozhodnutím bývalého JNV v P. ze dne 3. 4. 1954 byly nemovitosti převedeny do vlastnictví státu – Bytového komunálního podniku JNV v P. Hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku č. 50/68 byly převedeny do správy bývalého MěNV v P. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 1968 bylo domu přiděleno čp. 55. Zadní část obytného domu čp. 55 prodal MěNV P. kupní smlouvou ze dne 9. 10. 1968, registrovanou tehdejším Státním notářstvím dne 3. 3. 1969 pod R I 848/68, R II 565/68 manželům V., rodičům žalované a k pozemku p.č. 5157/2 jim zřídil právo osobního užívání. Manželé V. převedli kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1982, registrovanou tehdejším státním notářstvím v P., dům na manžele Č., kteří se stali bezpodílovými spoluvlastníky výše uvedené nemovitosti. Na základě rozhodnutí státního notářství pro Prahu ze dne 10. 7. 1986, sp. zn. 5 D 165/86, se stala výlučnou vlastnicí žalovaná. Usnesením krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Rt 354/90, ze dne 4. 12. 1990 byl původní vlastník rehabilitován a současně byl zrušen shora uvedený odsuzující trestní rozsudek, včetně všech dalších rozhodnutí v této trestní věci na ně obsahově navazující a trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobci tvrdili své postavení oprávněných osob podle ustanovení § 3 odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i včasnost výzvy, kterou u žalované uplatnili právo na vydání nemovitosti. Důvod k vydání nemovitosti spatřovali žalobci v tom, že nabyvatelé získali nemovitost od státu na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy. V průběhu řízení A. N., nar. 10. 1. 1906, zemřela dne 9. 12. 1993, dědicem po ní se stal pouze její syn K. N., nar. 2. 5. 1931, tedy nadále jediný žalobce v této věci.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nabyvatelé nemovitosti získali od státu v souladu s tehdy platnými předpisy a nebyli také nijak protiprávně zvýhodněni při koupi. Dále poukazuje na skutečnost, že není povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozsahu uvedeném v žalobě. Tvrdila, že ideální polovina předmětné nemovitosti na ni nebyla převedena, nýbrž na ni přešla smrtí manžela.
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, č.j. 7 C 19/92- 174, vyhověl žalobě na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 55 v P. – C. a stavební parcely č. 5157/2 zapsaných na LV č. 1705 pro kat. území P. u Katastrálního úřadu v P. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zamítl pouze žalobu na uložení povinnosti provést zápis v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitostí.
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3odst. 4c) zákona č. 87/1991 Sb., o způsobu převzetí věcí státem (v souladu se žalobními tvrzeními) v důsledku výroku rozsudku trestního soudu, jakož i o zrušení uvedeného trestního odsouzení podle zákona o soudních rehabilitacích. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobce zaslal včas podle ustanovení § 5 odst. 2 výzvu k vydání věci.
Při těchto zjištěních dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na důsledky plynoucí z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 1995, sp. zn. I ÚS 117/93, je třeba posuzovat oprávněné i povinné osoby podle ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb. Uzavřel, že zrušením výroku o propadnutí majetku, obsaženém v trestním rozsudku nastoupil žalobce do práv původního vlastníka bez ohledu na zkoumání podmínek zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 2. 1998, č.j. 22 Co 56/97-216, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 15. února 1996, sp. zn .IV. ÚS 194/95 zaujal odlišný právní závěr, když dovodil, že na daný případ je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Uložil proto soudu prvního stupně posoudit, zda žalovaná získala nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy a současně přikázal doplnění dokazování ve vztahu k námitkám uplatněným v odvolání.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 7. 5. 1999, č.j. 7 C 19/92-257, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na straně žalobce byly splněny základní podmínky pro aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaná však není osobou povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2, neboť nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalované nemovitosti získali na základě protiprávního zvýhodnění nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Kupní cena nemovitosti nebyla rovněž v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle soudu prvního stupně předmětnou nemovitost prodával československý stát a MěNV postupoval pouze jako správce majetku, a proto nemůže být kupní smlouva z tohoto pohledu neplatná. Soud prvního stupně zjistil, že finanční komise bývalého VčKNV vydala usnesení č. 5/67 ze dne 21. 2. 1967 o určení pravomoci, ze kterého je zřejmé, kdy k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k věcem národního majetku bylo třeba schválení a kým. Soud prvního stupně spatřoval udělení souhlasu v tom, že dříve tentýž ONV vydal rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Dovodil, že v daném případě nešlo o převod majetku v soukromém vlastnictví, ale majetku státu, nebylo tudíž nutné rozhodnutí ONV podle § 490 odst. 2 obč. zákoníku.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č.j. 18 Co 567/99-335 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, týkající se žalované a ztotožnil se s jeho právním posouzením v tom, že tato není osobou povinnou. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že MěNV v P. nepotřeboval ke smlouvě ze dne 9. 10. 1968 souhlas nadřízeného orgánu a to vzhledem k ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 69/1967, které zmocnilo Národní shromáždění k vydání vzorového statutu MěNV, jež stanoví, kdy KNV svěří do působnosti MěNV výkon státní správy. Odvolací soud vychází ze závěru, že vzorový statut MěNV je předpisem sui generis. Dále uzavřel, že posouzení otázky, zda nabytí vlastnického práva žalovanou na základě vypořádání BSM je převodem či přechodem vlastnického práva, je vzhledem k jeho právním závěrům nadbytečné.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. k posouzení otázky zásadního právního významu, spočívající v tom, zda v dané věci byl nutný či nikoliv souhlas nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatel se neztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť její právní předchůdci nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění. Opakovaně uplatnil tvrzení o porušení cenových předpisů. Nepovažoval za správný právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyl nutný souhlas nadřízeného orgánu (ONV) s prodejem nemovitostí. Odkazoval jinak na skutečnosti uplatněné již v průběhu řízení. Podle názoru dovolatele usnesení Národního shromáždění ČSSR č. 109/1967 Sb. není obecně závazným právním předpisem a mimoto jde o akt zcela odporující obecně závaznému předpisu, konkrétně zákonu č. 69/1967 Sb., o národních výborech. Výše citované usnesení nelze podle něj považovat za předpis sui generis, neboť nekoresponduje s obsahem ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 69/1967., o národních výborech a s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Namítal, že pokud odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí usnesení Vč KNV v H. ze dne 16.1.1968, tak nebylo vyhláškou č. 104/1966 Sb. kogentně předepsané schválení nikdy provedeno. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s odkazem na výsledky dokazování a právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 92/96, publikované v časopise Soudní judikatura (sešit č. 10/99, str. 375).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Výrok rozsudku odvolacího soudu o připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je takto nadbytečný. Dovolacímu přezkumu je takto ve smyslu § 242 odst. 1, odst. 3, věty první o.s.ř. otevřeno posouzení správnosti všech důvodů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to v rozsahu důvodů uplatněných žalobcem (dovolatelem) v dovolání. Dovolací soud proto podle § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a dospěl přitom k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). Samozřejmým předpokladem úspěšnosti takto uplatněného dovolacího důvodu je to, aby otázka nesprávného právního posouzení, byla skutečně pro rozhodnutí odvolacího soudu významná.
V této věci založil odvolací soud své potvrzující zamítavé rozhodnutí na výše uvedeném závěru, podle něhož smlouva o nabytí vlastnictví rodiči žalované nebyla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy, jmenovitě bez souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí. Ostatní kritéria rozhodná pro posouzení důvodnosti nároků žalobce proto nezkoumal. Přitom závěr odvolacího soudu, který sám považoval za otázku zásadního významu, totiž o tom, „zda v dané věci bylo zapotřebí souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem nemovitostí“ v sobě implicitně zahrnuje i posouzení správnosti úvah odvolacího soudu o tom, že takového souhlasu nebylo třeba v případě přenesení schvalovací pravomoci na národní výbory nižších stupňů. V tomto rozsahu je proto založen dovolací přezkum dovolacího soudu.
Skutková podstata nabytí věci „v rozporu s tehdy platnými předpisy“ se nachází v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož „povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“.
K tomu je třeba předně uvést, že tu muselo jít o předpisy platné, tedy přijaté v souladu s tehdejším právním řádem, splňující mj. i znak náležité publikace. O takový případ v souzené věci nejde.
Smyslem ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo sjednat nápravu křivd způsobených vlastníku věci v případech, kdy k odnětí tohoto vlastnictví došlo postupem státu porušujícím předpisy, popřípadě na základě protiprávního zvýhodnění. Tyto případy zahrnují i situaci, kdy k obcházení povinnosti respektovat tehdejší obecně závazné předpisy, docházelo cestou podzákonných normativních aktů, nebo předpisů interní povahy. Přiznat platnost a právní účinnost takovýmto postupům orgánů státu v rozhodovací praxi soudu při posuzování nároků oprávněných osob na vydání věci (odstranění, či zmírnění některých křivd způsobených v rozhodném období) by znamenalo legalizaci nezákonného postupu v rozhodném období a popření smyslu a účelu zákona č. 87/1991 Sb.
V době rozhodné pro posouzení platnosti převodu vlastnictví ze státu na právní předchůdce žalované platila vyhláška č. 104/1966 Sb., ze dne 20. 12. 1966, o správě národního majetku, vydaná na základě zákonného zmocnění podle § 391 odst. 2 hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb. Podmínky pro převod vlastnictví národního majetku byly zde upraveny v ustanovení § 15 a dále v § 16 odst. 2 vyhlášky. Podle posledně uvedeného ustanovení v případech neuvedených v odstavci prvním národní výbory nižších stupňů potřebovaly k úplatnému převodu vlastnictví k věcem v národním majetku schválení krajského národního výboru. Podle ustanovení věty třetí tohoto odstavce orgán oprávněný schvalovat takové smlouvy mohl stanovit, že k převodům majetku není schválení třeba, popřípadě že je ke schválení příslušný jiný orgán.
Odvolací soud spatřoval splnění této podmínky v okolnosti, že v souladu s usnesením č. 109/1967 Sb. Národního shromáždění ČSSR ze dne 1. 12. 1967, kterým byl vydán Vzorový státu městských národních výborů, finanční komise Východočeského KNV v H. dne 16. 2. 1967 určila pravomoc k provádění vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku tak, že k provedení § 16 vyhlášky byly okresní národní výbory zmocněny schvalovat smlouvy o převodu vlastnictví uzavírané organizacemi řízenými ONV a MNV. Toto zmocnění mohly dále přenést na MěstNV pro organizace jimi řízené. Také mohly vymezit oprávnění organizací řízených ONV a MěstNV k uzavírání hospodářských smluv o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku. Odvolací soud vyšel z obsahu dopisu zaslaného finančním odborem Východočeského KNV H. ze dne 5. 7. 1968 podřízeným finančním odborům ONV (pro majetková oddělení finančních odborů ONV a MěstNV v H. a v P.), který měl povahu informace o obsahu usnesení 24 plenárního zasedání téhož KNV ze dne 16. 1. 1968 o přenesení působnosti ve výkonu státní správy z ONV na MěNV III. a III. skupiny mj. při prodeji rodinných domků včetně vydávání rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání, opírajícího se jinak o zmíněné usnesení Národního shromáždění ČSSR z 1. 12. 1967 č. 109/1967 Sb.
Dovolatel správně poukazuje na skutečnost, že citované usnesení Národního shromáždění ČSSR nevykazovalo vzhledem k znění Ústavy (ústavního zákona č. 100/1960 Sb.) a zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 4/1962 Sb., o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, povahu zákona ani obecně závazného předpisu. Stejně tak lze dovolateli přisvědčit, pokud s poukazem na tehdy platný zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, jmenovitě ustanovení § 26 odst. 3, nebylo možno přenést působnost výkonu státní správy z ONV na národní výbory nižších stupňů jinak, než formou zákona. V důsledku toho nemohly mít právní závaznost ani akty, na které odvolací soud poukazuje. Ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.), ani zákon č. 4/1962 Sb., totiž neznala kategorii předpisů svého druhu, které by neměly povahu zákona a jimiž by bylo možno měnit ustanovení jiného zákona (tak typicky v této věci zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech). Akty, na které odvolací soud odkazuje a na jejichž platnosti a z nich vyplývající závaznosti vybudoval své rozhodnutí, totiž postrádají prvek všeobecné závaznosti, charakteristické pro zákon, s nímž je spojen nedílně také znak publikace zákona podle předpisů v té době platných. Informace sdělované formou interních dopisů orgánům státní správy nižších stupňů, postrádající výše uvedené znaky, takže je nelze považovat za platné právní předpisy, které mohly negovat ustanovení přijatých zákonů a na jejich základě vydaných prováděcích předpisů.
Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že nelze spolehlivě přisvědčit správnosti právních závěrů odvolacího soudu, jak byly z hlediska přípustnosti dovolání vymezeny shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu. V tomto rozsahu přípustného dovolacího přezkumu tak nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. v rozsahu dotčeném podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2 o.s.ř. ).
Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. září 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu